link

Blood of Our Fathers, 12. kapitola

/pic/povidky/bloodofourfathers/bloodofourfathers
Varianovi náhle došlo, že si vůbec nenašel čas, aby si k příležitosti Vzpomínkového dne připravil svoji řeč. Král se na moment zarazil, pokoušeje se usmát skrz bolest, a poté si s náhlou jasnozřivostí uvědomil, že přesně ví, co má říci. Rozpřáhl ruce směrem k obrovským sochám kolem. „Slyšte mě, lidé Stormwindu! Váš král stojí zde před vámi a jeho srdce stále bije, silněji a silněji každým dnem, když vidí odhodlání, s jakým znovu budujete trosky této tragédie. A stejně jako tyto sochy stále stojí na své věčné hlídce, stejně tak bude stát Stormwind, nyní a navždy!“ První paprsky úsvitu vykvetly zpoza obzoru a dav propukl v největší jásot, který brány velkolepého lidského města pamatují. „Shromáždili jsme se zde dnes, v tento Vzpomínkový den, abychom uctili hrdiny, kteří nám ukázali cestu, světlem svých životů a slávou jejich činů.“ Dav odpověděl nadšeným potleskem. „Uther Lightbringer!“ Pokřik se rozrostl v divoké burácení. „Anduin Lothar!“ Mohutné ovace pohltily jakýkoli jiný zvuk; Varian trpělivě vyčkával, až se davové nadšení zmírní. Naplňovala ho pýcha - na svůj lid i na své město. Ale jeho hlas se nyní zabarvil vážnějším a temnějším podtónem. „Opět čelíme nové hrozbě.“ Král pokynul ke zničeným věžím. „Dokonce i nyní neseme čerstvé jizvy temných sil toužících po naší zhoubě.“ Varian trochu zvýšil hlas, aby ho každý slyšel. „Ale nás nemohou tak jednoduše zastrašit! My své pozice udržíme! Nikdy nebudeme otroky strachu!“ Shromážděné masy zavyly s divokou nevázaností. Členové delegace, stojící na pódiu za králem, aplaudovali jako jeden muž; zapomenuvše na své rozdíly i nepokoje. Zatímco dav pokračoval v jásotu, Varian se ohlédl na Jainu a Anduina, bojuje se svými vlastními hlubokými emocemi. Když pak znovu promluvil, jeho hlas byl mírnější a více otcovský; nic podobného stormwindský lid z úst svého vládce dosud neslyšel. „Dnes musíme vzpomínat nejen na to dobré, ale i na to špatné, protože jedině skrz nesnáze a selhání se stáváme lepšími! Já sám jsem byl… často nepřítomen, když jsem stíhal nepřátele až do samého srdce podsvětí. Vaše bezpečí je pro mě nejvyšší povinností, vaše živobytí mým nejdůležitějším a jediným posláním. Neboť pravdou je, že to nejsou lidé, kdo slouží svému králi; to král slouží svým lidem!“ Obecenstvo mu ještě jednou provolalo slávu. Na pódium dopadaly růže a z každého koutu se ozývaly pozdravy. Bylo zcela zřejmé, že lidem na něm záleželo mnohem více, než král vůbec tušil, a to zjištění jím hluboce pohnulo. „Nebyl jsem vždy tím nejlepším vůdcem… nebo otcem… nebo manželem.“ Varianovy oči se zamžily vzpomínkami. Otočil se a kývl na svého syna. „Jeden moudrý muž kdysi pravil, že ‚Každý z nás musí růst ve všech směrech, každým dnem.‘ A já mám stále v kostech sílu k růstu. A za sebou vidím město povstávající z katastrofy, s novou nadějí a novými lesknoucími se věžemi!“ Nejhlasitěji nyní provolávali slávu městští architekti a kameníci. Varian pozvedl ruku na znamení toho, že chce pokračovat. „Ano, dnešním dnem vzdáváme čest minulosti, ale naše oči jsou pevně upřeny na jasnější budoucnost! Budoucnost, v níž budeme všichni stát při sobě, za nás, za naše děti a za děti našich dětí!“ Pódium zaplavil křik a jásot spojující v sobě lásku s nadějí. Varian se rozhlédl davem a spatřil tolik mladých tváří zvědavě na něj pohlížejících - dětí, které budou mít brzy své vlastní úkoly a které, každý po svém, přetvoří svět v lepší místo. „Každá generace je předurčená k tomu dosáhnout svého vlastního velkého cíle. Je jisté, že každý z nás bude čelit zcela jedinečným zkouškám a nepřízním osudu, a někteří si dokonce budou myslet, že konec světa se blíží. To, co se ale povídá po hostincích, že ‚staré dobré časy‘ už jsou nenávratně pryč, je lež. Ne! Každý den, kdy jsme naživu, je velkým dnem! A každá generace si najde svou vlastní cestu, jak ses stát největší generací, která kdy žila!“ Zatímco dav jásal, Varian se krátce ohlédl na Delegaci cti. Jaina se usmívala a Anduin tleskal hlasitěji než kdokoli jiný; matčin stříbrný medailon mu poskakoval na prsou. Tvář mladého muže byla naplněna pýchou a také něčím jiným: láskou. Varian se už necítil sám ve svém boji za záchranu světa. Krev jeho otců mu proudila v žilách a stejně tak v Anduinových; Varian cítil vřelost a útěchu jeho předků i přes tak velké rozpětí času. Ten pocit mu dával sílu být králem a jednoho dne daruje i Anduinovi sílu naplnit svůj vlastní osud. Varian se usmál na svého syna a obrátil se zpět k lidem s nově nabytou sebejistotou, která nyní vyplňovala prázdná místa kvasící v jeho srdci. „V minulosti jsme se spoléhali na naši vlastní sílu a sílu oceli, s níž jsme si razili cestu vpřed. Chráníme vše, co můžeme, a ničíme to, co musíme. Ale to není jediná cesta. Pokud někdy máme vzkřísit tento svět, pak musí nastat čas, kdy vůdci Azerothu už nebudou nadále válečníky, ale léčiteli! Ti, kdož uzdravují, namísto těch, kteří ničí. Jedině tehdy můžeme konečně vyléčit všechny naše nemoci a dosáhnout tak věčného míru.“ Ze všech stran se rozlehl souhlasný pokřik. Dokonce i baron Lescovar a jeho banda šlechticů hlasitě provolávali slávu, pohlceni silou a hrdostí královy vize. Varian Wrynn pozvedl obě ruce, aby obecenstvo ještě naposledy utišil, a znovu pokynul směrem k mohutným sochám v údolí. „Pohlédněte vzhůru! Staří hrdinové zde stále stojí a my na ně dnešního dne s úctou vzpomínáme. Ale teď se podívejte vedle sebe! Zde po vašem boku, přímo v tomto davu, stojí noví hrdinové zítřka! Ty… a ty… a ty. Každý z vás sehraje svou roli, z nichž každá bude mít svůj význam, a jednou budete i vy v tento den uctěni za své činy, velkolepější, než můžeme nyní tušit!“ Mladší generace v davu přidaly své hlasy k všeobecnému jásotu; nevinné oči jim zářily nadějí a vzrušením při pomyšlení na nová dobrodružství, která je v budoucnu čekají. Dokonce i mrzutý polní maršál Afrasiabi předstíral, že mu do oka vlétla moucha; ve skutečnosti mu v nich stály slzy. „Nuže, lidé Stormwindu! V tento den se sjednoťme. Obnovme náš slib pozdvihnout a chránit věc Světla, a společně budeme čelit této nové temné bouři a stát proti ní pevně - tak, jako lidstvo vždy stálo… a jako vždy bude stát!“ Dav si zřejmě své největší nadšení schovával na závěr. Sborová píseň „Ať žije král Varian! Ať žije král Varian!“ se rázně a s přesvědčením vzepjala k nebi. Jásot neustával, rezonuje až do hlubin Elwynnského lesa a slabě doléhaje dokonce ke vzdáleným vrcholům Redridgeských hor. Variana zalévala vděčnost jeho lidu a on se poprvé za dlouhá léta cítil být skutečně doma. Zjistil, že se těší z toho velkého štěstí být otcem, z neuvěřitelné pocty být králem Stormwindu; a ne poprvé, ba ani naposledy, král Varian Wrynn cítil velkou hrdost nad tím, že je člověkem.
<- Předchozí | Stránka 12


Naposledy upravil/a Mordecay 10.09.2014 v 18:28:14.

Chcete si povídat o World of Warcraft? Připojte se na náš Discord. Rádi vás uvidíme.

Diskuze

Bakda 18.08.2012 01:14

Jsem také hrdý že jsem člověkem!!!

Pro napsání komentáře musíte být přihlášený.
Přihlásit se
nebo
Zaregistrovat nový účet