Dark Mirror - Kapitola 2.

  Dark Mirror    Legion    Sylvanas   

 

Světem se prohnal hustý kouřový opar. Nebyl ale důvod se tím zabývat. Existovala pouze nenávist. Nenávist, jejíž úponky obrostly jeho páchnoucí tělo jako vinná réva, sahaly až do jeho mysli. Před svou násilnou smrtí ale býval prostým mužem. Jeho krev však ulpěla na statku, který kdysi nazýval domovem. Tohle monstrum mohlo žít v těle mrtvého muže, ale postrádalo vlastní vůli. Žádnou ani nepotřebovalo. Žilo jen pro to, aby sloužilo Králi lichů.

Otočil se zpátky k místu, kde ležela nedojedená mrtvola jeho poslední oběti. Když si urval sousto masa z jejího hrdla, tělem mu protekl hřejivý pocit síly. Pamatoval si to potěšení, které se ho zmocnilo, když její křik utichl. Tu hrůzu, jež zamrzla v jejích mrtvých očích, zatímco na ní hodoval. Utrhl si další kus, aby tu slast znovu pocítil.

Uplynuly dny, nebo roky od jeho oživení? Na tom vůbec nezáleželo. Čas byl starostí smrtelníků a díky pánovu daru se tím vůbec nemusel zabývat. Každý jeho čin řídil pouze jediný účel – nutkání rozšířit nákazu nemrtvých po padlém království Lordaeron. Zpustošit zemi, kterou jeho lidská duše tak milovala. Pokud by v jeho srdci bylo vůbec nějaké místo pro zlomyslnost, dlouho a hlasitě by se té ironii smál.

Přestal hodovat a čekal. Čekal, protože si to jeho pán přál.

Chvíli trvalo, než to ucítil. Bezbožná magie, která přivedla jeho mrtvé tělo zpět k životu, nyní probudila to její. V údivu sledoval, jak se z mrtvé ženy stal nový člen Pohromy. Její cíl byl stejný – vyhladit veškerý život. Podívala se na něj a v jejích nemrtvých očích místo strachu doutnala zuřivost.

Kdyby jí díky nedostatku svalů neplandala čelist, mohla by se i usmát. Mohl by jí ten úsměv opětovat, ale z této úvahy ho vyvedly šípy, které jí v mžiku oka prorazily lebku. Tělo jeho nové společnice sebou začalo znenadání škubat.

Otočil se na střelce. V dáli se tyčily tři zamaskované postavy. Hluboko uvnitř ty zbraně poznal a věděl, jak smrtelný dokáže luk být. Byly to ale letmé vzpomínky. Nezajímaly ho představy mrtvého muže. Nakupila se v něm nenávist a zoufale ji chtěl vypustit.

Jak se na ně připravoval zaútočit, prostřední postava vyštěkla rozkaz. Zbylé dvě postavy bez váhání zamířily a seslaly na něj smršť těžkých šípů, které se mu zabořily do nohou. Těžce dopadl na zem. Čím častěji se pokoušel zvednout, tím více šípů ho opět uzemnilo. Zatracené zrůdy! Ani nepřemýšlel, proč s ním neskoncovaly jako s tou ženou. Toužil jen po tom, aby se zakousl do odhalené kůže. Do míst, která jejich temná zbroj nezakrývala. Pokud by povstaly jako příslušníci Pohromy po jeho boku, nebylo by žádných zbraní třeba. Jejich zbraní by se stala nenávist.

Zhluboka se nadechl, aby podnítil svůj hlad, ale ten pach ho jenom zmátl. Jeho protivníci nebyli ani lidé, ani elfové. Nebyli vůbec živí – byli mrtví, stejně jako on. Proč by mu taková stvoření znemožnila vykonat pánovu vůli? Zmocnil se ho strach a frustrace poraženého zvířete, zatímco ho neustálá smršť šípů poutala k zemi.

„Nathanosi!“

Ženský hlas vykřikl jeho jméno. Ne. To jméno bylo mrtvé. Hnilo v zamořené půdě Marrisova statku. Jak si tahle stvůra dovoluje takové vzpomínky probouzet k životu?! Zmocnil se ho pocit plamenné nenávisti. Zabil by ji. Nakrmil se jejím masem. Ukojil svůj hlad po zabíjení.

Ale něco v tom hlase ho zadrželo. Díky tomu slovu se střelkyně dotkla zuřivosti, jež se nyní ujímala místa, kde dříve pobývala jeho duše. Měla ho v hrsti. Skoro by to považoval za rozkaz.

Ne. Záleželo pouze na nenávisti. Na pánově vůli. Pokud mu nebudou sloužit, musí být sprovozeny ze světa.

„Nathanosi!“ vykřikla znovu. V jejím hlase bylo tentokrát slyšet kvílení, které používaly pánovy smrtonošky v bitvě. Ta intenzita ho zaskočila. Poslal ji sem snad Král lichů?

„Nathanosi!“

Když jeho jméno vyslovila potřetí, prolétl mu myslí záblesk vzpomínek.

Samozřejmě, ten hlas.

Sylvanas.

Ohrnula si svou kápi a bledě žluté světlo Morových plání* osvětlilo její elfské rysy. Kůži, která byla kdysi plná života, nyní zdobilo popelové zbarvení. Vlasy, kdysi zářivě zlaté, nyní postrádaly lesk. Oči, dříve jako modrošedé studánky, nyní rudě zářily. Kolem krku se mu ovinul náznak smutku. Uvědomil si totiž, že i Sylvanas padla. Avšak tento žal vystřídal respekt k hrůzné majestátnosti, kterou nyní její nová podoba vyzařovala. Za života vždy měl pocit, že disponovala kouzlem královny. Ve smrti ale zářila silou bohyně.

Podíval se na své zkroucené prsty. Stále z nich stékala krev jeho oběti. Radost z opětovného setkání okamžitě zahnal náhlý pocit zahanbení. Byl znechucen myšlenkou, že by ho vnímala jako zchátralou náhražku svého bývalého já. Svým předloktím si téměř svévolně zakryl svou hnijící tvář.

„Sylvanas,“ zaskřehotal skrze své okoralé rty. Jeho hlas zněl poněkud nepřirozeně a v tu chvíli si uvědomil, že to bylo poprvé, co od své smrti promluvil. Během služby Králi lichů ani mluvit nemusel – stačilo zabíjet v jeho jménu.

„Přišla jsem pro tebe, Nathanosi. Budeš znovu bojovat po mém boku.“

Nebyl hoden za ni bojovat. Natož, aby se na ni jen podíval. Ale její síla, její moc ho uchvátila natolik, že by obětoval i svou ruku, jen aby se jí mohl zblízka podívat do očí.

„Podívej, co se… ze mě stalo,“ zavrčel. „Proč chceš, aby ti tahle stvůra sloužila?“

Sylvanas mávla rukou, jako kdyby tu rozporcovanou mrtvolu vedle něj přehlédla.

Buduji nové království z nemrtvých, kteří již nejsou otroky Krále lichů, Nathanosi. Staneš se mým šampiónem a společně donutíme Arthase trpět a zaplatit za své činy!“

Podle se zašklebil. Ta záludná mlha nadvlády zmizela a při myšlence pomstít se svému bývalému pánovi zatnul pěsti. Zuřivost a nenávist stále sužovala jeho srdce, ale opět měl svou vůli.

Ne. Nebyla jeho.

Patřila jí. Vždy tomu tak bylo.

Temné hraničářky doprovázející Sylvanas ztuhly, když se Nathanos zvedl. Přistoupil a poklonil se.

„Jsem tvůj, Temná paní. Do konce svých dnů.“

 

***

 

Nathanos se podíval na svou levou ruku. Stále na ní zbylo dost kůže a šlach, díky kterým by stále uchopil luk, případně naučil i nemotorné žáky, jak luk správně napnout. Ale i tak si byl vědom úbytku svých sil. Jeho nemrtvé tělo se nevyhnutelně rozpadalo, až by nakonec nastal den, kdy by mu ta ruka byla k ničemu, anebo by shnila úplně. K čemu by jí pak byl dobrý?

Mohl být hnijící skořepinou, ale stále znal význam slova povinnost.

„Co si žádáš, má královno?“

Sylvanas přikývla.

„Valkýry dříve sloužily Arthasovi tak, že z padlých vytvářely nové rytíře smrti. Byl to mnohem silnější rituál, než ten současný, díky kterému se z čerstvých mrtvol stávají noví Opuštění. Mohou použít svou sílu, aby tvé tělo přetvořily do... snesitelnější podoby.

„A to valkýry nemohou takhle přetvořit všechny Opuštěné?“ zeptal se.

Sylvanas se podívala do kamenné tváře přízračné ženy.

„Vyžaduje to velké úsilí. Jsou však ochotny jej podstoupit. Už je ale neživí moc Krále lichů, proto se obávám, že budou muset použít část své životní síly. Otočila se na něj. „Ale je to mé přání, a také se tak stane!“

Přistoupil ke královně smrtonošek a pozoroval její výraz. V duchu si řekl, že ji nejspíš chce znovu podráždit, ale nebyla to pravda. Měl v úmyslu něco jiného. „Jestli to valkýry mohou udělat pouze jednou… proč sis vybrala zrovna mě?“

Byla to bolest, co jí nyní vyzařovala z očí? Jednalo se však pouze o zlomek vteřiny, než ji nahradilo odhodlání a železná vůle. „Už jsem ti řekla, že Legie nás ohrožuje všechny. Potřebuji mít svého šampióna po ruce.“

Vyžíval se v tom, byť se jednalo o pouhý okamžik. Ale něco se v něm hnulo pokaždé, když ho tím titulem oslovila.

„Pak té stvůře řekni, ať si pospíší,“ zabručel Nathanos. „Hraničáři se sami nevycvičí.“

Věnovala mu ten nejmenší úsměv. V kruhovitém sále se nacházel výklenek zabudovaný do zdi. Otočila se k valkýře a přikývla. Přízrak přistoupil. Královna tiše odříkala zaklínadlo a oddělující se kameny odhalily zatemnělou chodbu. Byla to jedna z cest, kterou používala, když se po městě chtěla pohybovat v tajnosti. Nathanos nezpochybňoval fakt, že existovaly i ty, o kterých ani on sám neměl tušení.

Kráčeli sérií rovinek a zatáček navržených tak, aby zmátli všechny rádoby nepřátele. Zdálo se, že valkýra znala cestu sama od sebe. Mohly ji ale také přitahovat proudy temné magie tekoucí napříč Magickou čtvrtí**. Po chvilce ale byla temná energie natolik zjevná, že ji i Nathanos ucítil.

Zahnuli za poslední roh a ocitli se ve slepé uličce. Sylvanas mávla rukou a vyřkla neznámé slovo. Zeď odkryla další místnost a všichni pokračovali v cestě.

Stěny se hemžily poličkami plnými knih a magickým náčiním, jehož světlo celou chodbu ozařovalo. Uprostřed komnaty se tyčily dva mohutné oltáře. Jeden byl zcela prázdný a na druhém ležel člověk v krátkých nohavicích, umlčený šátkem kolem pusy a připoutaný tlustým koženým vázáním. Vedle něj ležela zlatá zbroj, bojové kladivo a štít. Nathanos si všiml symbolu Stříbrných křižáků***. Ačkoliv byl muž úplně bezbranný, nevypadal ani zmrzačeně, ani zlomeně. Nathanos zamlaskal. Už polapil a zabil nespočet paladinů, ale jen málo z nich ponechal nedotčených. Tenhle přesně tak působil.

Blightcaller se otočil ke své královně a ukázal na muže. „Co to má být?“

„Nezbytnost,“ odpověděla chladným hlasem valkýra.

Sylvanas pomalu kráčela kolem obsazeného oltáře. „Aby rituál zabral, je potřeba oběť. Tělo, co je ti podobné.“ Zastavila se u paladinovy hlavy a podívala se na Nathanose.

Co tím sledovala? Čeho si měl všimnout? Naklonil se a bedlivě zkoumal mužovy rysy. Zatímco sebou paladin škubal, jeho husté obočí, pevná čelist a odhodlaný výraz byly Blightcallerovi povědomé.

Udeřila ho skutečnost, že paladin ztvárňoval to, co by nazval svou lidskou podobou. Od jeho oživení už uplynul nějaký ten čas a myslel si, že tyhle vzpomínky dávno zatratil. Ale při pohledu na onoho muže, jako kdyby hleděl do minulosti.

Do své minulosti.

V ten okamžik se jejich pohledy střetly. V paladinových očích nebyla stopa po strachu, vyzařovalo z nich pouze opovržení. Věděl, na koho se dívá.

Nathanos sundal vězni šátek. „Zdravím tě, bratranče.“

Ze Stephonova výrazu čišelo zhnusení. „Modlil jsem se ke Světlu, jestli jsi skutečně mrtvý. Jestli tvá duše nalezla klid.“ V jeho slovech byl znát jak smutek, tak zatrpklost.

Nathanos se zasmál. „Řekni mi, cos udělal s tou mincí od generál-hraničářky?“

„Nechal jsem si ji,“ odpověděl vzdorovitě paladin. „Měl jsem ji u sebe roky po pádu Stratholmu i po pádu Lordaeronu a doufal jsem, že se mému bratranci nějak podařilo přežít. Občas jsem se ptal, co se s tebou stalo, ale odpovědí mi vždy bylo rozpačité ticho. Poté jsem zaslechl zvěsti o stvůře zvané Blightcaller, co strašila na Marrisově statku a zabíjela hrdiny Aliance, kteří chtěli nastolit mír. V obavách, že tahle stvůra Nathanose zabila, jsem se zapřísáhl vzít si její hlavu. Až do okamžiku, kdy jsem zaslechl dva uprchlíky z Darrowshire vyslovit její pravé jméno. Tehdy mi došlo, co se s tebou stalo.“

Stephon chtěl ta slova nechat doznít. „A v ten den jsem tu minci hodil do řeky,“ pronesl a odplivl si na kamennou podlahu.

Nathanos stál v tichosti na místě. Nebyl žádný důvod to popírat. Na té farmě se zdržoval na rozkaz své královny, aby lákal její nepřátele do pasti. Neobyčejně si užíval mučení elfských hraničářů ze severního podhůří, z té skupiny Dálokrokých, které kdysi velel. Když umírali, jejich povýšenecké rozhořčení se rozplynulo a těm, co byli oživeni, se na tváři objevily okázalé úšklebky. A nezávisle na tom, jak byl daný hrdina či jeho přátelé vznešení, Nathanos necítil ani stud, ani soucit. Necítil nic. Konal svou povinnost, ve které skutečně vynikal. Svými úspěchy si vysloužil přízeň Temné paní. Nic jiného ani nechtěl.

Sylvanas poklepala Stephona po ramenou, až sebou paladin trhl. „Bylo mi řečeno, že od složení své rytířské přísahy se tvůj bratranec potloukal po Morových pláních kolem tvé staré farmy. Během toho ale ze světa sprovodil nemalý počet Opuštěných.“ Naklonila se blíže ke svému vězni a její hlas nesl stopy nemilosrdného chladu. „Pochopitelně jsem mohla svým střelcům přikázat, aby ho zabili, ale naštěstí se tak nestalo. Tento paladin nyní poslouží… vyššímu účelu.“

„Nikdy se k tobě nepřipojím!“ zaklel Stephon skrz zaťaté zuby.

„Neboj se, bratranče,“ řekl temným hlasem Nathanos. „To nemá v úmyslu.“

„Ne tak docela,“ usmála se Sylvanas a poodstoupila.

Nathanos v hrudníku pocítil cosi zvláštního, zatímco se bezbranně díval na svého bratrance. Lítost? Ne. Věděl, že tu není schopen cítit. K paladinovi ale necítil zášť, ne tak jako ke zbytku živých. Uvědomil si, že to byla hrdost. Někde v nitru byl na Stephona vlastně hrdý, že si splnil svůj dětský sen. I přesto, že se ten sen měl za několik okamžiků rozplynout.

Nathanosův pohled se setkal s tím Sylvanasiným. Tak tohle tím sledovala? Myslela si snad, že láska k bratranci ho donutí ke zradě? Čekala snad, že v rozhodujícím momentě vše zahodí kvůli malému záblesku lidskosti?

Pochopitelně nebylo jiné cesty. Rozmary již dávno mrtvého muže nemohly přinutit Nathanose Blightcallera zříci se své přísahy.

„Tak ať už je to za námi,“ zabručel Nathanos po cestě k prázdnému oltáři.

„Světlo mě zachrání!“ vykřikl Stephon. Zoufalství v jeho hlase ale jasně napovědělo, že to je lež.

„Tady tě Světlo nenajde, chlapče,“ odpověděl Nathanos s pohledem upřeným na svou královnu. „Společně přijmeme temnotu!“

Valkýra tiše přiletěla mezi vzdorujícího člověka a mlčenlivého nemrtvého. Nathanos na ni zíral, zatímco jeho ponurá tvář zakrývala střípky nerozhodnosti usazující se v jeho nitru. Valkýra ve stejném okamžiku zvedla ruce a roztáhla křídla, čímž navodila dojem, jako by pokrývala celou místnost. Začala odříkávat nesrozumitelná slova v jakémsi prastarém jazyce, až to znělo téměř jako zpěv. V jejím hlase byly stále slyšet střípky moci Krále lichů. Pomalu se vznášela nad kamennými deskami, přičemž jí v kombinaci modré a zlaté barvy zářily ruce. Nathanos vycenil zuby a svět kolem něj záhy vybuchl v souzvučnosti ohně a bolesti.

Veliké bolesti.

 

<- Předchozí | Kapitola 2. | Další ->

 

Vysvětlivky:

* – v originále Plaguelands (ve hře se konkrétně jedná o lokaci Marris Stead v Eastern Plaguelands)

** – v originále Magic Quarter (jedna ze čtvrtí Undercity)

*** – v originále Argent Crusade

Diskuze

FlokiEremitt 25.12.2017 10:50

ahoj, nefunguje odkaz na třetí část

Hanzias 24.06.2017 19:30

Rád bych se všem ještě chtěl omluvit za tu dost velkou prodlevu. Z důvodů časové vytíženosti spojené se studiem jsem nebyl schopnej se tomu věnovat tak, jak bych chtěl. Poslední část bude venku NEJDÉLE po mé přednášce na Festivalu Fantazie (tzn. nejdýl nějak 5. 7. - 6. 7.), na které momentálně začínám pracovat a která má v tuto chvíli přednost. Samozřejmě se pokusím o dřívější vydání, ale nechci nic slibovat, abych se vyvaroval dalších takovýchto "nečekaně delších prodlev". Díky za pochopení.

Redaktor WoWfan.cz

Pro napsání komentáře musíte být přihlášený.
Přihlásit se
nebo
Zaregistrovat nový účet