link

Hellscream, 2. kapitola

http://media.wowfan.cz/uploaded/Hellscream_story
„Hellscreame.“ … je po všem … „Náčelníku Hellscreame?“ … skonči to … Grommash Hellscream otevřel oči. Jeho stan byl prázdný, jako tomu bylo vždy, a přesto byla jeho ruka natažená přes pokrývku ze zvířecích kůží, jako by se snažila obejmout někoho, kdo vedle něj už nikdy neulehne. Jako tomu bylo vždy. „Náčelníku Hellscreame?“ ozvalo se znovu zvenčí. Grommash polohlasně zavrčel. Takže ten hlas nakonec nepocházel z jeho snu. „Vstupte,“ zavelel. Do stanu vstoupil warsongský zbrojíř. „Náčelníku, jezdec Riglo mě urazil. Žádám o zkoušku Mak’Rogahn.“ Grommash několikrát zamrkal, aby rozlepil spánkem slepené oči. „Oba jste bojovali už včera v noci,“ řekl. „Proti druhým. Ale on zpochybnil moji čest a já mu dokážu, že se mýlí. Už nikdy nebude mluvit o…“ A tak to šlo pořád dokola. Minuty plynuly. Grommash si promnul čelo a konečně návštěvníka přerušil. „Dobrá. Bojujte. Až slunce zapadne…“ Grommash vyhlédl skrz mezeru ve vchodu. Na krajinu už padla noc. Prospal celý den. „Ne, připravte se teď. Až dorazím, můžete začít.“ „Jistě, náčelníku Hellscreame.“ Zbrojíř ho opět zanechal o samotě. Tohle byl ten problém s mírem. Mnoho Warsongů se nenarodilo jako součást klanu. Jen se seskupili kolem Hellscreamovy zástavy v honbě za válkou a slávou, a nějaký čas si mohli do sytosti užívat obojího. Teď však byli jejich nepřátelé poraženi. Dokonce i soupeřící orkské klany s vyhlašováním válek váhali, to všechno díky Gul’danovi a jeho varováním před vnější hrozbou. Dokud se klany nerozhodnou, jak proti takové hrozbě bojovat, nebylo s kým poměřit síly. A někteří tak měli dlouhou chvíli. Mak’Rogahn. Ta zkouška neměla nikdy řešit malicherné urážky. Grommash se zhluboka nadechl a vstal. Natáhl se po svých rukavicích a připjal si je. „Blázni,“ zamumlal a vzápětí toho zalitoval. Oni nebyli blázni. Rozhodně ne o nic více než on sám. On totiž jasně vnímal tichý chaos, který přicházel společně s mírem, a byl si dobře vědom toho, jak může minulost svírat nečinnou mysl. Z lítosti mohla válečníkova mysl onemocnět a zchřadnout, pokud se výčitky nechaly příliš dlouho hnisat. Lítost byla slabost, připomněl si Grommash. A v klanu Warsong nebylo pro lítost místo. Ani on, náčelník, si ji nemohl dovolit. Potěšení z byť bezvýznamného souboje mu snad pomůže pročistit hlavu. … dopřej mi smrt válečníka … Gorehowl, sekera Hellscreamova rodu, ležela opřená o jeho lůžko. Už drahnou dobu se nenapila ničí krve a bylo nepravděpodobné, že by dnešní noc byla výjimkou. Hellscream ji však stejně zvedl, vyšel ze stanu a skrz tábor zamířil k bojové jámě. Dav se už shromáždil kolem ní - samozřejmě zde však nebyl přítomen celý klan. Ze sezónního lovu se zatím vrátila jen desetina desetiny všech válečníků, a jen malou část zajímalo, co se tu nyní bude dít. Stále jich však bylo dost na to, aby zaplnili celý okraj jámy a zakryli mu veškerý výhled, dokud nevystoupal k náčelnickému stolci. Zbrojíř a chovatel vlků už byli dole v jámě, připraveni k boji. Oba mu vzdali poctu. Dav se utišil. „Většinou je co říct, ale vy jste si už vyslechli všechno, co by se říct dalo, v minulých dnech,“ promluvil Hellscream a nechal svá slova vyznít lehce sarkasticky. „Jen ti, kteří vládnou skutečnou železnou vůlí, se mohou zvát Warsongy…“ … copak nevidíš, že už je pozdě? … Hellscreamův hlas přešel v hrdelní řev. „Ale vy jste se prokázali už dřív. Prokažte se znovu! Začněte!“ Oba orkové se na sebe vrhli, útočili, chňapali po sobě, uhýbali a trhali. Dav burácel a řinčel zbraněmi, dost hlasitě na to, aby v sobě hluk utopil ten druhý hlas, hlas, který mohl slyšet pouze náčelník, hlas křičící z hloubi jeho vzpomínek. Grommash se posadil a založil ruce na hrudi. Sekeru si položil do klína. Po několika minutách uhodil pán vlků zbrojíře tvrdě do spánku a boj byl u konce. Vítěz si vykračoval jámou a koupal se v přízni svého klanu; jeho protivník ležel v bezvědomí na zemi. Nakonec, takhle to bylo docela běžné. Byly to warsongské způsoby. „Dobrý boj. Nikdo z vás se nevzdal. Čest patří pánovi vlků za jeho vítězství a čest patří i zbrojíři za jeho vůli bojovat až do konce,“ pronesl Grommash. „Dnes v noci pijte, co hrdlo ráčí. Oba jste prokázali, že máte srdce Warsongů.“ Mám dojem, že už asi poosmé během dvou týdnů. Dva orkové vynesli zbrojíře z arény a pleskali ho po tvářích tak dlouho, dokud se neprobral. Byl sice trochu otřesený, ale svou porážku přijal dobře. Tentokrát alespoň nebylo třeba léčit žádné zlámané kosti. Dav nespokojeně šuměl, dychtivý dalšího zápasu. Grommash s nimi souhlasil. Jeden souboj nikdy nestačil na to, aby umlčel minulost. Grommash pozvedl paži a dav se k němu otočil. „Kdo dál?“ zeptal se. „Kdo ještě mi chce ukázat, že má srdce pravého Warsonga?“ V zástupu se zvedlo několik zaťatých pěstí. Výkřiky o pozornost ale všechny zastřel ork, který si protlačit cestu davem a seskočil do jámy. „Já!“ vykřikl. Grommash se pousmál. Ostatní se jenom ptali. Tenhle jednal. Náčelník si však nedokázal vybavit jeho jméno a ani těch několik pochodní, které lemovaly okraje jámy, jeho obličej neosvětlovalo dostatečně. Grommash přimhouřil oči a pátravě hleděl do orkovy tváře. Její rysy mu byly povědomé, jméno si však nevybavoval. Dav rozčeřil neklidný šepot. „Co je zač?“ Nikdo nevěděl. Mumlání nabývalo na síle. Něco bylo špatně. Grommash se naklonil kupředu a zaostřil zrak. Víc věcí na něm bylo špatně. Ten ork měl zápěstí spoutaná okovy. A jeho oděv nepřipomínal nic, co by Grommash kdy viděl, materiál ani střih mu nebyly povědomé. A temný stín na jeho čelisti nebyl nakrátko ostříhaný vous, nýbrž tetování. Neuvěřitelně propracované náčelnické tetování. Dav se neklidně zavrtěl. Celý warsongský tábor zahalilo ticho a orkové se mlčky chápali svých zbraní. Ork mezitím hrdě stál uprostřed jámy a na tváři mu pohrával drobný úsměv, jak si užíval všeobecné zmatení. Grommashova ruka sjela k toporu Gorehowlu. Dřívější zkušenosti ho naučily, že má důvěřovat svému vnitřnímu hlasu, a ten na něj teď z plných plic křičel, že tenhle ork je nebezpečný. Že je to cizinec, někdo, kdo mezi ně nepatří. Že by nájemný vrah? Pokud ano, pak byl buď velmi smělý nebo velmi hloupý, že vstoupil do arény obklopené ozbrojenými Warsongy a ještě navíc se spoutanýma rukama. Na Grommashovu mysl sestoupilo očekávání boje. Bylo to už příliš dlouho, kdy se jeho sekera naposledy napila něčí krve. A přesto ten stejný vnitřní hlas dráždil jeho zvědavost. Proč je mu ten ork tak povědomý? „Tvrdíš, že ti v hrudi bije srdce Warsongů?“ zeptal se Grommash. „Ano,“ odvětil ork pevným hlasem. Jeho slova byla mířená jak na Grommashe, tak na celý zástup, který jámu obklopoval. „Prozraď nám své jméno.“ Ork pozvedl bradu. „Přicházím k vám jako cizinec a nic víc.“ Grommash na něj několik chvil mlčky a zkoumavě hleděl. „Nepatříš do žádného klanu, cizinče? Nejsi z žádného rodu? Nevypráví se žádné příběhy o tvých velkolepých válečných vítězstvích?“ Nechal ve svém hlase zaznít jistou přezíravost a z davu se ozval napjatý smích. „Příběhy jsou jen slova a slova jsou vítr,“ odpověděl cizinec. „Jen činy prokazují, co se skrývá v srdci.“ „Přesto i jeden nebo dva krátké příběhy mohou zodpovědět jisté otázky.“ Grommash pokynul směrem k cizincovým okovům. „Který z klanů sis znepřátelil, že sis vysloužil tohle? A kdy jsi utekl? Následuje tě armáda pronásledovatelů, cizinče, připravená zaútočit na můj tábor?“ Grommash se obrátil k davu a nesnažil se nijak skrýt svůj hněv. „A jak se vůbec dostal do mého tábora? Kdo z vás má v noci hlídkovat a místo toho se tu baví u arény? Ukažte se mi!“ Jeho řev se rozezněl nad hlavami orků i nad řadami stanů. Smích přihlížejících okamžitě odumřel. K okraji jámy se pomalu přišourali čtyři orkové. Ve všeobecném tichu se jejich kročeje zdály ohlušující. V jejich tvářích se zračil strach. Přesto však drželi hlavy vysoko zdvižené a ohlásili se svými jmény. Grommash je tam nechal chvíli stát v němém očekávání, dokud se jim na čelech nezačal perlit pot. „Srdce Warsongů nic neznamená, pokud máte mozek ogra,“ řekl měkce. „Dovolili jste, aby tenhle cizák vstoupil mezi nás. Měli byste tedy sdílet jeho osud, ať bude jakýkoli. Souhlasíte?“ „Ano, náčelníku Hellscreame,“ zamumlali. „Připojte se k němu,“ přikázal Grommash tichým hlasem. Zaváhali, ale bez námitek seskočili do jámy. Cizinec o několik kroků ustoupil, aby jim dal prostor. Orkové ho propalovali nenávistnými pohledy. Oplatil jim je bez mrknutí oka. „Cizinče. Nepatříš tedy k žádnému klanu?“ zeptal se Grommash. „Jak jsem řekl. Mám srdce Warsonga, ale žádný klan,“ odpověděl cizinec. Grommash si promnul bradu. „Tak proto to tvé tetování. Nemáš klan, takže jsi svým vlastním náčelníkem?“ V davu se znovu ozval ojedinělý smích. Cizinec se však ani nepousmál. „Je to cejch jiného času. Jizva; nic víc.“ „Mí bojovníci neodpovídají na mé otázky hádankami a vytáčkami, cizinče, a tobě ani jedno z toho nejde tak dobře, abys na mě udělal dojem,“ odsekl Grommash. „Mluv narovinu. Proč jsi tady?“ Teprve teď se cizinec usmál. „Jsi dnes už druhá osoba, která mi tohle říká.“ Pak sklonil hlavu a na okamžik se zamyslel. Když opět zvedl pohled, jeho úsměv byl opět ten tam. Nenahradilo jej nic méně než to nejhlubší přesvědčení. „Grommashi Hellscreame, vážil jsem dlouhou cestu a obětoval mnoho, abych tu před tebou teď mohl stát. Jsem zde, abych se postavil na odpor tomu, co pro tebe a celou orkskou rasu přichystal osud.“ „A to je?“ „Otroctví. Ztráta našich duší a všeho, co nás činí velkými,“ dokončil cizinec. Dav Warsongů mlčky hleděl na Grommashe a čekal na jeho reakci. A ta přišla velmi rychle. Náčelník se začal hlasitě smát. Napětí pominulo a zbytek Warsongů zaburácel smíchem spolu s ním. Připojili se dokonce i orkové v jámě. S cizincem to však ani nehnulo. A já ho považoval za nebezpečného, pomyslel si Grommash nevěřícně. Když vlna veselí opadla, Grommash povstal s Gorehowlem v ruce. „Jsou tací, kteří by tě za taková slova chtěli vidět mrtvého, cizinče. Já sám však nenalézám žádnou čest v zabíjení bláznů,“ řekl Grommash. „Vezměte ho do kovářova stanu,“ pravil pak směrem k orkům v jámě. „Sundejte mu ty okovy, dejte mu najíst a napít a pak ho odveďte pryč. Trestáni nebudete.“ Jejich napjaté výrazy se uvolnily. „Nejspíš bych vám to neměl klást za vinu, že jste ho nechali vejít do tábora. Kdybyste na něj narazili, nejspíš byste ho zabili, a každý ví, že duchové blázny ochraňují. Pošlete ho pryč a vezměte si z toho ponaučení. Už žádné další chyby.“ Orkové se přiblížili ke spoutanému cizinci. Ten však opět ustoupil. „Takže podle tebe lžu?“ „Ne,“ řekl Grommash jemně. „Jen si myslím, že se tvé hlavě stala nehoda. Warsongové se nevzdávají. Otroctví je jediný osud, o které jsem si jist, že mu nikdy čelit nebudeme. Dokonce i poražení nebo v zajetí budeme vzdorovat, dokud nezemřeme.“ Jeden ze stráží chytil cizince za paži. Spoutaný ork však přiložil ruce k sobě a máchl jimi. Zasáhl oběma pěstmi strážce do brady a srazil ho na zem. Ostatní se k němu okamžitě vrhli. „Dost!“ zařval Grommash. Stráže znehybněly. „Pokoušíš mou trpělivost, cizinče. Milosrdenství Warsongů má svoje meze, dokonce i pro šílence jako ty.“ Cizinec se však odmítal vzdát. „Vaše cesta do otroctví nepovede skrz válku ani porážku. Svůj osud přijmete dobrovolně a s radostí,“ řekl zvýšeným hlasem. „A ty, Grommashi Hellscreame, budeš trvat na tom, aby ses stal prvním, kdo se připoutá ke svým novým pánům. Zbytek tě bude následovat. A poznamená nás to napořád.“ Po jeho slovech následovalo hrobové ticho. Jediné zvuky vydával vítr provívající stěny warsongských stanů a pochodně praskající kolem jámy. Poslední stopy soucitu z Grommashovy tváře vymizely. „Tvoje proroctví je směšné. A teď jsi navíc urazil moji čest.“ Jeho pohled ztvrdl. „Ale jak jsi řekl, slova jsou vítr. Záleží pouze na činech. Slyšel jsi o Mak’Rogahn, cizinče?“ Spoutaný ork naklonil hlavu na stranu a jeho rty tiše zformovaly ta slova. Souboj vůlí. „Znám jenom Mak’Gora. Jak velký je v tom rozdíl?“ zeptal se. „Mok’Gora je souboj na život a na smrt,“ vysvětlil mu Grommash. „Mak’Rogahn je způsob, jak tu u nás dokazujeme svoji cenu. Dva válečníci vstoupí do arény a bojují spolu, dokud jeden z nich nepadne. Vzdát se není možné. V Mak’Rogahn neexistuje žádné slitování. Je to prokázání vůle přežít jakékoli strasti a přestát jakoukoli bolest. Ti, kdo se vzdají, jsou vykázáni. Jedině tak můžeš dokázat, že máš srdce Warsongů. Náš klan nebude znovu tolerovat slabost.“ „Znovu?“ zeptal se cizinec. … dopřej mi smrt válečníka … Grommash tu vzpomínku nemilosrdně potlačil. „Pokud jsou tvá slova pravdivá, bojuj. Prokaž svoji čest.“ Cizinec chvíli zvažoval své spoutané ruce. „Přijímám.“ „Výborně. Mak’Rogahn není souboj na život a na smrt, ale nehody se občas stávají,“ podotkl Grommash. „A ty jsi neurazil jenom mě, ale celý klan Warsong. Možná byste vy čtyři tam dole chtěli naši čest bránit.“ „Přijímáme!“ vykřikly stráže bez váhání. Cizincovy oči se mírně rozšířily. „Začněte,“ řekl Grommash měkce, načež se posadil zpět do svého křesla. A tak začali.
<- Předchozí | Stránka 2 | Další ->


Naposledy upravil/a Bellatrix 11.09.2014 v 19:41:22.

Chcete si povídat o World of Warcraft? Připojte se na náš Discord. Rádi vás uvidíme.

Diskuze

Merio 05.09.2014 20:18

Super, moc se těším na další kapitolu.

Bellatrix 05.09.2014 17:08

Azgraloth
Parádní práce Bellatrix :3
Děkuji. :P
Šéfredaktor WoWfan.cz

Azgraloth 05.09.2014 00:08

Parádní práce Bellatrix :3

Pro napsání komentáře musíte být přihlášený.
Přihlásit se
nebo
Zaregistrovat nový účet