Get New Games Cheaper Hottest Deals

Panna westfálská #6

  Fan fiction   

Autor: Orkelt

 

Lži, chamtivost, přetvářka – proti tomu všemu můj otec bojoval. Roky neúnavně pracoval, aby znovu postavil vaše zdevastované město, a co dostal na oplátku? Co všichni, kteří mu pomáhali, dostali na oplátku? Nic. Jakou jinou možnost měl, než se obrátit proti těm, kteří mu ukřivdili, a získat to, co mu právem patřilo? Osud, zdá se, mě vedl touto cestou. Bez ohledu na vraždu mého otce, vaše bláhové pokusy o naše zničení byly zbytečné. Jsem, víc než kdy jindy, dcerou svého otce, a Bratrstvo Defiasů opět povstane.

 

 

Od návratu krále Variana na trůn uplynulo pár týdnů a přesně jak Hope tušila, vůbec nic se nezměnilo, kromě rána po oslavách, které bylo pro mnoho domobranců obzvlášť kruté. Na druhou stranu všem bylo jasné, že i kdyby král udělal hned po svém návratu nějaké změny k lepšímu pro Westfall, bylo příliš brzo na to, aby se v každodenním životě rolníků něco zlepšilo. Heathřin hostinec se po oslavách vrátil k normálnímu provozu a Hope měla konečně zase nějaký ten čas pro sebe. Přece jen v Sentinel Hillu nebyl zas takový přebytek jídla a ne každý voják se k nim chodil najíst. Mohla si tak dovolit procházet se po osadě a poznávat se s jejími obyvateli. Hlavně s domobranci si rozuměla a občas, když měla volno, s nimi obcházela okolo Sentinel Hillu během hlídek. Ukázalo se, že Gryanovy obavy o bezpečí Saldeanovic děvčete byly plané a Bialon měl od začátku pravdu. Lidová domobrana byla poskládaná z dobrých lidí a žádný ani nepomyslel na to, aby Hope jen zkřivil vlas. A Hope jejich přítomnost dělala dobře. Po letech strávených na farmě, kde si mnoho kamarádů udělat nemohla, měla pocit, že někam patří. Nebyl to sice domov, ale měla tu přátele a to jí prozatím bohatě stačilo. Kdyby uměla lépe bojovat, hned by se k jejich malé lidové armádě přidala.

 

Velký strom u cesty vedoucí mezi Sentinel Hillem a Moonbrokem skýtal stín, který se v horkém poledním slunci hodil každému kolemjdoucímu. Teď však byla zastíněná plocha obsazená třemi postavami, které odpočívaly a hrály kostky. Strom stál na dohled strážní věže tyčící se na kopci a zároveň od něj bylo nádherně vidět na silnici vedoucí na jih. Kdyby se na ně něco vrhlo, věděli by o tom už z dálky, takže si mohli luxus v podobě zahálky dovolit.

Krátké chrastění otlučených kostek o dlaně se proměnilo v jejich tlumený dopad do zlaté trávy. Dorana během krátkého okamžiku spočítala body na šesti kostkách a pak se samolibě zakřenila na svého společníka.

„Tohle nemáš šanci přehodit.“ Korelor cosi zabručel pod vousy a shrábl kostky do dlaně. Hope jejich zápasení s potěšením sledovala a ukusovala přitom z chleba, který měli s sebou na svačinu. Dorana i Korelor byli v domobraně od samého počátku a na první pohled vypadali skoro jako sourozenci. Oba měli něco okolo třicítky, blonďaté vlasy a rádi s sebou brali Hope na hlídky. Především proto, že jejich zahálení nikdy nikomu nenahlásila.

„Kdyby vás viděl Gryan,“ poznamenala vesele Hope. Korelor foukl do své pěsti, v níž držel kostky, pro štěstí a pokrčil rameny.

„Však co po nás stařík chce? Ve Westfallu nebyly trable už celé měsíce,“ řekl a hodil kostkami. „Zatraceně!“ vyhodil pažemi do vzduchu, když se kostky zastavili.

„Já ti to říkala,“ culila se Dorana. Vzala do ruky měděnou minci a přihodila ji k pár dalším, které se nakupili mezi domobranci. „Sázím celou výhru a ještě přihodím jeden měďák navrch. Dorovnáš to?“ Korelor sáhl po hubeném měšci a vysypal z něj peníze k sázení.

„Máš to mít, Dorano. Jen počkej, až tě ten blbý úsměv přejde.“ Hope zakroutila hlavou a protáhla se. Byl krásný den, slunce svítilo a ve stínu mohutného stromu bylo příjemně. Tak moc, že by se klidně až do večera jen válela a užívala si klidu.

„A co ty víš? Třeba je to jen ticho před bouří,“ rýpla si Hope do Korelora. Ten se jen uchechtl a zakroutil hlavou.

„Na tomhle konci světa? Kdo by tu co přepadal?“

„To jo,“ přisadila si Dorana. „Jediný, kdo tu něco takového dělal, byli Defiasové a ti už jsou dávno minulostí.“ Hope se při vyslovení toho jména zarazila. Párkrát váhavě přežvýkla chleba a polkla.

„Co byli vůbec zač?“ zeptala se opatrně. „Táta mi kdysi o nich něco říkal, ale ne zas tak moc.“

„Jen ta nejhorší banda rabiátů na téhle straně řeky Nazferiti. A věř mi, že to je hodně velká plocha,“ obrátil se k Hope Korelor. „Kvůli nim je celý Westfall v hnoji. Nejdřív jen přepadali karavany, ale pak si začali troufat i na farmy a nakonec vyháněli lidi pryč. Kdo se k nim nepřidal, tomu sebrali farmu a jeho samotného buď poslali pryč anebo ho podřízli a hodili do škarpy.“

„Pokud vím, tak tvůj táta byl zrovna jeden z těch, co se nenechali zastrašit a svoji farmu ubránili,“ řekla uctivě Dorana a shrábla do dlaní kostky. „Jo, Saldean byl vždycky pořádnej chlap.“

„A pak tu taky byly ty doly a… ta zbraň,“ řekl Korelor, jako kdyby si jen s obtížemi vybavoval, o co vlastně šlo.

„Zbraň?“ podivila se Hope. Tohle všechno znělo úplně jinak, než to, co jí říkal před lety Strongarm.

„Jo,“ kývla hlavou Dorana a zašermovala pěstí, ve které svírala kostky. Říká se, že měli sídlo v Mrtvých dolech, hluboko pod Moonbrookem. A že v jeskyni stavěli nějakou obří loď, se kterou chtěli rozstřílet Stormwind na maděru. Ještě štěstí, že jim to stařík tenkrát zarazil.“ Hope ucítila, jak se jí začíná stahovat železný kruh okolo žaludku. Ze všech sil se to však snažila nedat najevo.

„Víš, co je vůbec na hlavu?“ uchechtl se Korelor, když uviděl Doranin hod a její výraz ve tváři prozradil, jak moc se najednou obává o malou hromádku mincí. „Někdo totiž říká, že bojovali za svobodu a kdesi cosi. Že prý chtěli pro všechny lepší budoucnost. Taková hromada nesmyslů,“ zakroutil hlavou, shrábl kostky do dlaní a zatřásl jimi. „Nikdo, kdo by pro nás chtěl to nejlepší, by neprováděl taková svinstva.“

„To jo, to by se měl spíš snažit, aby si nás král všiml,“ přitakala Dorana.

„Mno, on si nás všiml,“ pokýval hlavou ze strany na stranu Korelor. „Ale taky bych byl radši, kdyby si nás všiml kvůli něčemu jinému než armádě zlodějů a loupežníků. No to se podívejme!“ tleskl radostně, když kostky dopadly na zem a udělaly z něj majitele mincí. „Děkuji ti mockrát Dorano, za tvůj štědrý…“

„Hej!“ trhla sebou najednou Hope, která si všimla siluety blížící se mátoživě k nim. Divný pocit v žaludku na moment zmizel, za což byla ráda. I tak to ale vypadalo, že přicházejí problémy. „Támhle někdo je!“ ukázala směrem ke kopcům na jihu. Korelor nechal mince mincemi a vyskočil na nohy.

„Počkej tady, Hope,“ sykla na Hope Dorana, zvedla se a s rukou na jílci šla na za Korelorem. Silueta nemohla být dál než padesát metrů. Hope lehce zamžourala a snažila se zaostřit. Nebyla si úplně jistá, ale měla pocit, že mátohu poznává.

„Hej!“ zvolal Korelor. „Co jste zač?“ Postava se na moment napřímila a i na dálku Hope viděla, že se jí ulevilo.

„Díky Světlu!“ vykřikla žena. „Prosím vás… musíte mi pomoct. Můj manžel…přepadli nás!“ Korelor kývl na Doranu, která se rychlým krokem vrátila zpátky ke stromu, kde vedle jídla ležely i Korelorův štít a Doranin pukléř.

„Kde je?“ zeptal se Korelor. Žena ukázala na cestu za sebe.

„Kus odsud, na silnici. Měl by tam být vůz. Prosím vás, musíte ho zachránit. Je tam ještě s nějakým chlapem, který mu pomáhá…ale nevím, jak dlouho se udrží.“

„Hope!“ křikl Korelor, zatímco si navlékal na ruku štít. „Já s Doranou běžíme na pomoc. Ty dostaň tady… paní do Sentinel Hillu a řekni jim, co se stalo.“ Hope přikývla a oba domobranci odběhli směrem, který jim žena ukázala. Hope přispěchala ženě na pomoc. Byla zraněná na pravé ruce, něco jí ošklivě pokousalo. Hope se hned předklonila, utrhla si ze spodního lemu sukně kus látky a s vytřeštěnýma očima jí ránu ovázala.

„Díky,“ hlesla žena. Podívala se zpříma na Hope a usmála se. „Hope… pamatuješ si mě? Jsem Gina… Gina MacGregorová.“ Hope se zatvářila udiveněji. Samozřejmě že si ji pamatovala, vždyť tolik lidí k zapamatování ve Westfallu a v jejím životě nebylo. A i když to byli jen pocestní z jedné noci, kdy se jí zdála ta příšerná noční můra, zapamatovala si je velmi dobře. Byl to malý svět a ještě menší Westfall.

„Jo,“ přikývla, ale hned se zase vzpamatovala. „Musíme tě dostat do bezpečí, Gino. Pak si budeme moct vzpomínat.“ Gina přikývla a nechala Hope, ať ji uchopí a podepře za nezraněnou paži a společně se vydali na cestu k Sentinel Hillu.

„Co se stalo?“ vyzvídala během cesty Hope.

„Polámalo se nám kolo,“ vzdechla Gina. „Will se ho snažil opravit… ale samotnému mu to nešlo. Všiml si nás nějaký tulák a že nám prý pomůže.“

„A to on vás přepadl?“ zajímala se Hope, zatímco upírala pohled k věži na kopci. Naštěstí nebyli moc daleko. Ještě chvíli a snad si jich i na dálku někdo všimne.

„Ne,“ zakroutila Gina hlavou. „Jenže chvíli po tom, co přišel, na nás zaútočily nějaké… nevím, co přesně to bylo. Vypadalo to jak psi, jen na dvou nohách. A příšerně smrděli.“ Hope se starostlivě podívala na ovázanou ránu. Skrze improvizovaný lněný obvaz prosakovala tmavá krev a Gina samotná vypadala, že by rozhodně daleko nedošla, kdyby nenarazila na hlídku pod stromem. Obrátila zrak zpátky k věži a když to vypadalo, že se nějaký z domobranců dívá jejich směrem, divoce zamávala.

„Tady!“ křičela. „Potřebujeme pomoc!“ Gina jí přitom málem vyklouzla ze sevření. Zachytila ji dřív, než stačila upadnout na zem a ublížit si ještě víc. „Vydrž, Gino, ještě chvíli a budeš v pořádku.“ Sevřela ji pevněji, aby se jí už podruhé nevysmekla a i když sama nebyla nijak silná, překvapilo ji, jak ji naléhavost situace dokázala posílit. A pak se odněkud z hlubin jejího nitra vynořilo něco starého, něco, co v sobě už dávno pohřbila.

„Neboj se, všechno bude zase dobrý,“ zopakovala skoro jako ve snách, po někom, kdo tam nebyl. „Neboj se. Všechno bude zase dobrý.“

„Já vím, Hope,“ uchechtla se slabě Gina. „Nemusíš mi to opakovat.“ Hope sebou lehce škubla, když uslyšela její hlas, ale pak přikývla. Srdce jí bilo jako o závod a zároveň cítila, že to Ginino tluče o trochu slaběji. Kousnutí jí nejspíš sebralo víc sil, než se zdálo a než si obě dvě byly ochotny připustit.

„Tady!“ zakřičela znovu Hope. „Hej! Pomoc!“ Několik ozbrojených postav pod kopcem si ji všimlo a rozběhlo se k nim. Hope si přitom oddechla. Ještě sice neměli vyhráno, ale svůj úkol splnila. Víc od ní už nikdo žádat nemohl.

„Co se stalo?“ vyhrkl domobranec Bialon hned jak doběhl se dvěma dalšími strážci. Hope hlavou kývla k pokousané Ginině paži.

„Ginu a jejího manžela něco přepadlo. Korelor a Dorana mu běželi na pomoc, ale potřebují posily,“ řekla rychle Hope, zatímco strážný Leick chytl Ginu z druhé strany. Bialon neváhal. Obrátil se na druhého domobrance Dutfielda a ukázal paží k posádce pod kopcem.

„Dutfielde, okamžitě běž všechny zburcovat. Potřebujeme aspoň deset chlapů do plné polní, čím dřív, tím líp. Leicku, vezmi tady paní k ranhojičovi.“

„Co uděláš ty, Bialone?“ zajímal se Leick, zatímco Dutfield se zbytečnými dotazy nezdržoval a vyrazil klusem k posádce, kde si část vojáků dávala siestu.

„Já to půjdu říct Gryanovi,“ oznámil Bialon. „Nezdržuj a běž. Hope,“ obrátil se starý strážný zpátky na Hope, špinavou od Gininy krve. „Korelor, Dorana, kam běželi?“ Hope zkoprněle ukázala na silnici, po které přišli.

„Gina říkala, že ten jejich vůz je někde na silnici, tamtím směrem.“ Bialon prudce přikývl hlavou.

„Dobře,“ zabručel. „Teď už se o všechno postaráme. Ty se běž domů umýt,“ poznamenal a sklouzl pohledem k temně rudé dívčině paži. Svižně se obrátil a vyšel směrem k věži na Sentinel Hillu.

„Nemůžu ještě nějak pomoct?“ zavolala za ním Hope. Bialon se ani neotočil.

„Udělala jsi dost. Zasloužíš si trochu odpočinout,“ zahučel, zatímco rázoval do kopce. Hope osaměla a v dáli se ozval ponurý zvuk poplašného zvonu, který svolával muže a ženy Lidové milice do zbraně. Vydala se zpátky do hostince a po cestě si srovnávala myšlenky. Celé se to seběhlo tak rychle, že neměla ani čas si pořádně uvědomit, co se vlastně děje. Mosazný zvon vyzváněl a domobranci se formovali před posádkou, která jim sloužila zároveň i jako zbrojnice. Hope se na ně ale neohlížela, jen v duchu doufala, že všechno dobře dopadne a nikomu se nic nestane. Ani Korelorovi a Doraně, kteří se tak neohroženě vrhli na pomoc lidem v nouzi. Sama uvažovala, jestli by takové oběti byla schopná. Trochu ji mrzelo, že jim nemohla pomoct v boji proti loupežníkům, dost dobře si ale uvědomovala, že by jim stejně nebyla moc platná. Možná by mohla zajít za ranhojičem a zeptat se, jestli jemu nemůže být nějak po ruce. Ale ranhojič si rád dělal věci po svém. Neměl ani učedníka, protože každého považoval za nemehlo. Hope si v zamyšlení přejela dlaní po krvavých flecích, které jí zůstaly na šatech na památku toho, jak vedla Ginu do bezpečí. Bialon měl pravdu. Udělala toho už dost. To nejlepší, co mohla učinit, bylo dopřát si trochu oddechu.

 

„Šmarjá holka!“ zvolala Heather od pultu, který právě pečlivě drhla hadrem, zrovna ve chvíli, kdy Hope vkročila do hostince. Heather spráskla ruce, hodila si hadr přes rameno nedbaje na špínu do něj vsáklou, a hrnula se k příchozí dívce. „Co se to sakra stalo? Vždyť seš celá od krve.“

„Nic mi není,“ zakroutila hlavou Hope a podívala se do Heathřiny ustarané tváře, která se rázem trochu uklidnila. Ne však úplně, k tomu Hope potřebovala ještě hodně vysvětlování.

„Loupežníci přepadli kupce, kousek odsud,“ řekla tak stručně, jak jen mohla. Obešla Heather a posadila se na židli u nejbližšího stolu. Heather se za ní otočila a posadila se k tomu samému stolu, naproti Hope.

„Jak jako přepadli?“ zeptala se nechápavě. „Kvůli tomu zvoní venku jak jatý? A co ta krev?“

„Ta je paní MacGregorové.“

„Giny?“ přerušila ji Heather. Hope pokývala smutně hlavou a hostinská si zakryla mozolnatou rukou ústa. „Je v pořádku, že jo?“

„Je,“ přikývla Hope. „Ty potvory ji ošklivě pokousaly a tak jsem ji dotáhla sem.“

„A co zbytek?“ vyhrkla Heather. Hope na ní viděla, jak má starostí napnuté nervy až k prasknutí.

„To ještě nevím,“ pokrčila bezmocně rameny Hope. „Dorana a Korelor jim běželi na pomoc a z posádky za nimi poběží taky pár chlapů. Snad to stihnou,“ povzdechla si. Heather vstala od stolu tak prudce, až převrhla židli, na které doteď seděla. Převrženého kusu nábytku si nevšímala a vyrazil ke dveřím. Jednou paží se zachytila za rám dveří a vyklonila se ven, kde se o dvacet metrů dál formoval malý záchranný oddíl.

„Hej! Chlapi!“ zařvala na ně hlasem silnějším než jaký měl mosazný zvon, který je svolal na poplach. „Držte se a dejte jim co proto!“ Několik domobranců se ohlédlo za zvučným voláním šenkýřky a odpověděli rovným dílem nervózním smíchem jako smutným pokývnutím hlavy. Navzdory všem svým zkušenostem v boji s bandity, navzdory všemu svému výcviku a výstroji to přece jen pořád byla jen banda sedláků, která si řekla, že takhle už to dál nenechají. Na první pohled vypadali jako schopná bojová jednotka, ve skutečnosti však stále měli mnohem blíže k vidlákům, kteří popadli polní nářadí a vrhli se na vlky, kteří jim žerou ovce. Žádný div, že se i po takové době trochu báli. To k tomu koneckonců patřilo.

Heather se ve dveřích otočila a opřela se znaveně ramenem o jejich rám. S ustaraným pohledem si promnula rty palcem a ukazovákem a po krátkém, mlčenlivém momentu se znovu podívala na Hope, která ji beze slova pozorovala.

„Běž se převlíknout,“ rozkázala, ale nemělo to její obvyklý ráz. Doopravdy to znělo, jako když se bojí. „Vzadu za hospodou by mělo být koryto s vodou, tam se můžeš trochu opláchnout.“

„A co potom?“ zeptala se Hope, zatímco se zvedla ze židle. Krev ze zraněné Giny se jí v šatech už pomalu začínala srážet.

„Pak koukej něco sníst. Seš bledá jak podzemní ještěrka,“ řekla Heather a rychlým krokem odkráčela do kuchyně. Hope si však nemohla nevšimnout, že i z obličeje šenkýřky se vytratila skoro všechna barva.

 

Hope seděla pod habrovým stromem, opatrně utrhávala kousky chleba a vkládala si je zamyšleně do úst. Už to byla nějaká doba, co domobranci odešli a i když se na to Hope snažila nemyslet, do hlavy se jí neustále vkrádaly ošklivé myšlenky. Většina z nich jí detailně líčila, jak loupežníci přemohli domobrance, jak jim jednomu po druhém podřezávají hrdla, jak jim stahují zbroj a ohmatávají zbraně, zatímco se rozhodují, které si nechají, a jak jejich těla házejí do příkopů u cesty. Myslela na to, že ani Korelora, ani Doranu, nejspíš ani Willa a další už nemusí nikdy vidět a na to, že tak je to možná lepší. Kdo ví, co by se s ní stalo, kdyby je spatřila, zohavené a znetvořené. Zamyšleně přežvykovala chlebovou hmotu a zírala do dálky, na cestu, po které se stateční strážci vydali a ze které se museli co nejdříve vrátit. Nemohli tam přece zahynout v polích. To si nezasloužili.

Najednou vedle sebe uslyšela cinkot ocelových plátů. Ještě než však stačila vzhlédnout, ozval se hlas starého rytíře.

„Mohu se tu k tobě posadit?“ zeptal se slušně Gryan Stoutmantle. Hope by za jiných okolností nad takovou otázkou zaskočil chléb v krku, ale v tuhle chvíli byla duchem u domobranců a u jejich potyčky s bandity, takže jen bezeslovně přikývla a pokynula Gryanovi, aby se posadil. Rytíř děkovně pokýval hlavou a s tichým heknutím si sednul vedle Hope. Pláty jeho zašlé zbroje zaklepaly o kůru stromu a odsekly z ní pár malých odštěpků. Krátce si změřil pohledem Hope, která se zakrvácených šatů převlékla do čistého a pak se podíval stejným směrem jako ona.

„Bialon mi řekl o tom, co jsi udělala. Jak jsi přitáhla Ginu a řekla jsi ostatním, že Korelor a Dorana jsou v nouzi. Dobrá práce, Hope.“

„To by na mém místě udělal kdokoliv,“ odvětila Hope stydlivě. Gryanova chvála ji přece jen trochu uvedla do rozpaků. Paladin jen tiše cosi broukl a opřel se zátylkem o kmen.

„Obávám se, že jsem potkal v životě dost lidí na to, abych mohl tvrdit opak. Ne, Hope, každý by to neudělal. A i kdyby, nijak to hodnotu toho, co jsi udělala, nesnižuje.“

„Co… co tu děláte?“ zeptala se Hope. I když byla ráda, že ji tu někdo uznával, přece jen toužila změnit téma. Cítila se nepohodlně, když ji někdo chválil. Gryan si těžce povzdechl.

„Musel jsem na vzduch. Nemohl jsem zůstat sedět ve věži a čekat, jaké mi donesou zprávy,“ řekl a zhluboka se nadechl. „Možná jsem přece jen měl jít s nimi. Aspoň bych měl větší klid.“ Hope se obrátila na stranu a podívala se na rytíře z profilu. Vypadal jako busta nějakého slavného generála, zapomenutá ve vetešníkově obchodu, oblezlá pavučinami a starou špínou. Hope na něm viděla, že tenhle muž za svůj život viděl až příliš mnoho boje.

„Vy se o ně bojíte,“ řekla překvapeně. Gryan Stoutmantle, hrdina Westfallu, rytíř, který osobně porazil největší organizaci banditů v celém království, měl strach z několika loupežníků u cesty.

„Trochu,“ přiznal přiškrceně a obrátil se na Hope. V jeho očích se zračil strach, i ten však ustupoval hrdosti a naději. „Ale taky vím, že jsem svoje muže a ženy vycvičil dobře. Vím, že se jim žádný otrhaný lotr se zulámanými vidlemi a zubatými noži nemůže rovnat. Ale taky vím, co dovede smůla a náhoda a proti nim je i ten nejlepší voják bezmocný.“ Zacvakání plátů prozradilo, jak si neklidně pohrává s prsty. „Jen hlupák se nebojí, Hope. Ale musíš taky vědět, kdy to nedat najevo.“ Odvrátil zrak od děvčete a znovu se zahleděl na cestu.

„Já…“ zajíkla se Hope. „Nikdy jsem si nedokázala představit… že byste se něčeho bál.“ Od starého paladina se ozvalo hořké uchechtnutí.

„To je ta krása a taky hrůza toho, když je někdo hrdina. Po čase už nejsi tak úplně člověk, spíš idea, vzor, ke kterému ostatní vzhlíží. Dává ti to nesmírnou moc pomáhat ostatním, ale taky tě to od nich dost odřízne.“ Hope se znovu tázavě podívala na Gryana.

„Jakou moc?“ zeptala se. Gryan pokýval hlavou ze strany na stranu.

„Lidé v sobě mají velkou chuť pomáhat, i když se to tak často nezdá. Když jsem sem přišel a začal jsem bojovat proti Defiasům, nebyl jsem tak úplně první. Spousta lidí tu proti nim chtěla bojovat, ale nedala se do toho, ať už ze strachu nebo protože měli pocit, že by zůstali sami. A pak jsem přišel já s tím, že se s těmi rabiáty pustím do křížku. Zpočátku se většina lidí bála a nevěřila mi a z dobrých důvodů. Ale pak se pár dobrých lidí nabídlo, že mi pomůže. Nebojovali proti Defiasům, ale pomáhali mně bojovat proti nim. Sám bych nedokázal nic, ale s jejich pomocí jsme zvládali pořád víc a víc. Za vysloužilého rytíře, který se pošetile pustil do války se všemi zločinci v království by nikdo nebojoval, ovšem paladin, který potřebuje jen trochu pomoci, aby pomohl nám všem, to je jiná. Neplácám hlouposti?“ vytrhl se najednou ze svého monologu a otočil se na Hope, aby se ujistil, že nespí.

„Myslím… že ne,“ řekla váhavě Hope. „Když mají lidé někomu pomoct, udělají to radši?“

„Ano i ne,“ řekl Gryan. „Musíš něco reprezentovat, něco neuchopitelného, co zastoupíš a staneš se ztělesněním toho něčeho. Takto jsem se stal v očích všech ochráncem Westfallu víc, než jen Gryanem Stoutmantlem. A pokud bude Westfall v nebezpečí, lidé vždycky pomůžou jeho ochránci.“

„Není to únavné?“ vyzvídala Hope. Představa, že by pro někoho mohla být jen a pouze ochráncem Westfallu a ničím jiným, jí přišla trochu děsivá.

„Občas,“ povzdechl si Gryan. „Nedovedu si ani představit, jaké to musí být třeba pro krále. Z nich je vždy vidět jen trochu zlata na hlavě a nic jiného. Víš,“ odklonil se od stromu a opřel si lokty o kolena. Zvedl pravici a na ní vztyčil všech pět prstů. „Za svůj život jsem se osobně setkal s pěti králi. Víš, kolik z nich se vyrovnalo zvěstem, které se o nich vyprávěly?“ Hope zavrtěla hlavou. Gryan za doprovodu klapání drobných plátů své rukavice postupně skládal prsty, až zůstal zdvižený jen ukazováček. „Malý Anduin. O něm se totiž neříkalo nic než to, že je to malý kluk.“ Ruku opět sklonil a obrátil pohled k věži. „Nikdo není takový, jak se o něm říká, Hope. Ani já ne.“ Hope nevěděla, co na to říct, a tak si jen mlčky uždíbla z chleba a sklonila pohled. Chvíli jen tak seděli ve stínu statného stromu, zahloubáni do úvah o hrdinství. Hope žvýkala chléb a Gryan se občas poškrábal ve vousech. Jindy by to ticho bylo nesmírně trapné, teď však oba uklidňovalo a pomáhalo jim nemyslet na hrůzy, které se právě teď možná odehrávaly ani ne pár mil od nich.

„Sire Stoutmantle?“ ozvala se po chvilce poklidného ticha Hope. Rytíř se na ni otočil a už už ji chtěl opravit, ale pak mávl rukou. Neměl náladu na to, aby trval na tykání.

„Ano Hope?“

„Jak jste se vlastně vypořádal s Defiasy?“

„Nikdo ti to nikdy neřekl?“ zvedl Gryan obočí. Ve tváři měl skoro až pobavený výraz nad tím, že o něm někdo ve Westfallu neslyšel. Hope nejistě pokývala hlavou.

„Ráda bych si to poslechla od vás. Však víte, jak lidé rádi přehánějí.“ Paladin se na moment zarazil, ale pak přikývl.

„To bylo krátce po tom, co jsem zformoval domobranu. Tehdy byly síly zhruba vyrovnané, takže jsme se s nimi mohli pustit do střetu. Ale byla to pomalá válka a z každé druhé bitky jsme vyvázli jen tak tak. Věděl jsem, že máme jen dvě možnosti: buďto se snížit na jejich úroveň, útočit na jejich povozy a postupně je nechat vykrvácet a zároveň riskovat, že oni dostanou nás, anebo, jak se říká, useknout hlavu hada.“

„A vy jste…“

„Vybral druhou možnost,“ přikývl chmurně Gryan. Hope viděla, jak se o tom starci těžko mluví.

„Trikem jsme zjistili, kde se ukrývá jejich velitel, muž jménem van Cleef. O pár dní později jsem poslal oddíl žoldnéřů, kteří se tu zastavili, aby se o něj postarali. Není to něco, na co jsem hrdý, ale stalo se. Kdybych to neudělal, vše mohlo dopadnout mnohem hůř.“ Hope chápavě přikývla. Ztěžka si oddechla a na krátký moment zatnula pěsti. Gryan Stoutmantle, hrdina a zachránce Westfallu… a právě on byl tím, kdo jí zabil otce. Možná ne přímo, ale jeho vraždu nařídil a zaplatil. Jedna její část, kterou doposud považovala za pohřbenou, volala po pomstě za Edwinovu krev, většina jí však věděla, že Gryan udělal, co musel, a taky si dobře uvědomovala, že i když byl Edwin jejím biologickým otcem, už ji k němu nic neváže. Dávno není jeho dcera. Je Hope Saldeanová. A Hope Saldeanovou i zůstane.

Najednou sebou prudce trhla a otočila se od Gryana k hostinci, jako kdyby čekala, že tam někoho uvidí. Rytíř si toho nemohl nevšimnout a starostlivě jí položil ruku na rameno.

„Děje se něco, děvče?“ zeptal se opatrně. Hope se lehce zachvěla a pak zakroutila hlavou.

„Ne, nic se neděje,“ špitla. Gryan stáhl dlaň zase k sobě, ale stále černovlasou dívku pozoroval, jako kdyby se měla každou chvíli rozsypat na tisíce střepů. „Vůbec nic. Jsem v pořádku,“ obrátila se zpátky ke Gryanovi, aby ho ujistila. Byla to však lež. Na krátkou, skoro až nepostřehnutelnou chvíli totiž měla silný dojem, jako kdyby jí chřípí naplnil polozapomenutý a přece tak známý pach: olej, pot a sůl.

 

 

Ak sa Vám tento alebo predošlé príbehy od Orkelta páčia, možete autora sledovať na jeho fanúšikovskej stránke.


Chcete si povídat o World of Warcraft? Připojte se na náš Discord. Rádi vás uvidíme.

Diskuze

Aidller 15.01.2020 17:56

Zdravím, už nebude pokračování?

Mordecay 17.01.2020 00:52

Bude. Panna má obsah ešte na mnoho víkendov

Redaktor WoWfan.cz

Pro napsání komentáře musíte být přihlášený.
Přihlásit se
nebo
Zaregistrovat nový účet