link

What Would Happen If... 13. kapitola

http://media.wowfan.cz/uploaded/whatwould....
13. KAPITOLA - Audience Když Darion Thalanorovi rozdal instrukce, byl téměř přesvědčený, že jsou splněny do posledního detailu. To, že měli namířeno do Stormwindu ještě neznamenalo, že by se celou věc neměli doslechnout i ostatní vůdci. Do velkých měst, které byly poblíž, dal poslat havrana (jelikož se k nim jiní ptáci neměli odvahu přiblížit) se zprávou o tom co se stalo. Že nejméně polovina armády (která táhla v tu dobu proti Arthasovi v Icecrown Citadel) je v bezpečí Ebon Holdu a že právě musejí podniknout co nejrychlejší kroky, aby se připravili na náležitou obranu. Co se stalo se zbytkem armády, to Darion nevěděl. Do Ebon Holdu nedorazily oddíly pouze z Icecrown Citadely; dorazily pluky z různých částí Northrendu, které dokázaly pomocí ebenových oblázků rytířů smrti zachytit rozkaz k ústupu. Jenomže on nemohl přepočítávat, kdo dorazil a kdo ne. Bylo možné, že se někteří v Northrendu ukryli, jiní se mohli pomocí časoprostorových bran- ať už démonických nebo těch kterých využívali rytíři smrti – přesunout i na jiná místa na Azerothu. Žádné zprávy však nedorazily a tak mladý Mograine počítal s tím nejhorším. Uvědomil si však, že zatímco už Bolvar Fordragon s Thassarianem mohli úspěšně dorazit do města z bílého kamene, on se tu potuloval po Ironforge místo toho, aby mohl dělat něco užitečného. Asimeria po jednom okruhu kolem města začala cítit únavu a musela si jít chtě nechtě lehnout. Darion však neměl odvahu s ní zůstávat v jedné místnosti i přes to, že spala a aby si jen sám sobě přiznal, že už mu není příjemné zůstávat o samotě, a tak se vydal na cestu po městě sám. Věděl dost dobře, že by bylo žádoucí spojit se s Orgimmarem, kam by havrana posílal vzhledem ke vzdálenosti jen velmi těžko. Jestli však Magni zvládl poslat zprávu Bolvarovi, určitě by nebyl proti – vzhledem k situaci – udělat to samé i s jinou osobou. Darionovo štěstí bylo, že nikdy v relevantní situaci nepřemýšlel nad tím, že by obtěžoval někoho, od koho potřebuje pomoct. Když byla situace naléhavá, musela se prostě vyřešit. Když tedy přišel do trůnního sálu, pouze králi trpaslíků tiše pokynul hlavou. Magni udělal to samé a dal gestem rozkaz strážím stojícím u vchodu, že žádné problémy nebudou. „Tak povídej, co máš na srdci,“ vyzval ho trpaslík a když se postavil a sešel dolů z trůnu, Darionovi znovu připomněl, že je menší než jak na vysokém trůnu vypadal. „Potřeboval bych vyslat zprávu do Orgimmaru,“ Řekl mu Darion narovinu. Trpaslík s odpovědí počkal, než vyšli ven na ochoz kolem proudů rozžhaveného kovu. „A nechtěl bys radši poslat zprávu slečně Jaině? Komunikovat s Hordou přímo se mi zdá trochu obojetný.“ „Situace si žádá zoufalé činy.“ Odpověděl mu Darion klidně. „Hele chlapče,“ Trpaslík mu zastoupil cestu a vzhlédl k němu. „nech si vobčas trochu poradit vod starýho trpaslíka. Já vim, že seš nestrannej jak církev Elune, ale s timhle prostě příliš nesouhlasim. Já patřim k Alianci a tohle město taky, ať už se ti to líbí nebo ne.“ Darion nad tím přemýšlel. Jaina přeci v Northrendu byla také. Byla přítomna při posledních výpadech proti Arthasovi přímo v jeho sídle a on si nebyl jistý, zda tam zůstala anebo unikla stejně jako oni. Zabývat se tím nechtěl, protože on měl práce až nad hlavu. A i kdyby Jaina unikla, určitě se neozvala kvůli té samé věci jako Darion. „Myslíte, že v Northrendu nezůstala?“ Zeptal se ho Darion. „V Northrendu musela zůstat velká část vojska… nebylo možno zachránit všechny… Ale Jaina je chytrá holčina. Ta pozná, kdy má prásknout do bot.“ „Dobrá, ať je po vašem,“ svolil neochotně. „Myslim, že do Mystic Ward dokážeš dorazit sám, ne? Ta velká budova s velkou vstupní branou,“ když se mu dostalo souhlasného přikývnutí, trpaslík pokračoval: „Fajn. Tak mi pak řekni, jaks dopadnul.“ „Řeknu.“ Odpověděl Darion lakonicky a pokynul trpaslíkovi hlavou. Magni se odebral zpátky do trůnního sálu. Darion se vydal opačným směrem dělat po těch dnech konečně něco užitečného. "Ne." Odpověděl Thassarian s bradou položenou na rukách složených na desce stolu. Byl už relativně suchý a i přes to, že mu Anduin nabízel nějakou jinou a suchou výstroj, do doby než by uschlo rytířovo brnění, Thassarian se pouze otřásl nad pomyšlením, že by se musel nasoukat do něčeho jiného a tak mrzutě trpěl dál. Jediné, co ho trochu zaráželo, byly princovy neustálé otázky. Bolvar se šel převléknout a osušit, a Thassarianovi to přišlo díky Anduinovi opravdu jako věčnost. Proto se rozhodl, že na otázky bude odpovídat pouze "ne". "Jste pořád takový mrzout?" zeptal se Anduin s nadějí. "Ano." odpověděl Thassarian výjimečně. "A řeknete mi, co se stalo v Northrendu?" "Ne." "Ani když vás slušně požádám?" Zkoušel to Anduin dál a hleděl na něj přes desku stolu posazený naproti. Lokty měl v úrovni blonďaté hlavy, ale zdálo se, že mu to příliš nevadí. "Ne." "Baví vás říkat ne?" "Ne." "Tak proč to říkáte?" "Můžu říkat něco jiného." "A co tedy?" "Můžu třeba mlčet… to jde rytířům smrti nejlépe." "Ale to byste nic neříkal." "V tom je ten vtip." "Máte v Pohromě nějaké vtipy?" "To byste nechtěl slyšet, výsosti." "Prosím, řekněte nějaký!" Zaprosil Anduin s tou vyhlášenou dětskou nevinností. "Ne." "A už se zase točíme do kruhu." Princ zřejmě pochopil, že asi zvolil špatnou metodu jak z toho rytíře smrti vytáhnout důležité informace a tak položil hlavu na ruce stejně jako Thassarian. "Já se nevzdám. Jaké máte vtipy?" Prohlásil vzdorovitě. "Morbidní." "Řekněte nějaký!" "Víte jaký rozdíl, je mezi morbidním a masochistickým humorem?" "Ne." "Tak vidíte." "Ale vždyť jste žádný neřekl!" "Mno… bavit se se mnou je ztráta času." Ušklíbl se na prince svým zabijáckým úsměvem jako poslední zoufalý pokus o to, ho nějak umlčet. "To jste řekl, abych se přestal ptát?" Prokoukl to princ. "Přesně…“ "Tak jaké máte vtipy?" „Uh!“ Vyrazil ze sebe Thassarian a pevně sevřel hranu stolu, div dřevo nepopraskalo. „Vy už doopravdy zkoušíte mou trpělivost!“ „Ale já to musím vědět,“ řekl Anduin naprosto jiným tónem; vážnějším. „Jednou se to budu muset dozvědět.“ „Tak ať je to v co nejdelším horizontu…“ „Copak je to neřešitelný problém?“ „To já nevím,“ Odpověděl Thassarian; kupodivu se ještě držel na uzdě, aby nezačal sprostě nadávat. „Proto jsme taky tady. Kdybychom věděli, poradili bychom si s tím po svém.“ „To mi došlo také… Jen si neumím představit problém takového rázu…“ Anduin se na chvíli zamyslel, načež Thassarian zakroutil hlavou, ať to raději nedělá, nebo na to přijde. „Nic vám neřeknu, protože jsem to slíbil.“ „Tak dobrá,“ Povzdychl si princ. „Budu trpělivý.“ „Hodný chlapec.“ Zabručel si Thassarian pro sebe a mimo to si zamumlal pod vousy: „Ještěže nemám děti…“ „Děti jsou jen menší verze dospělých," Prohlásil přicházející Bolvar a za cesty si ještě upravoval koženou rukavici. „Tudíž bych řekl, že lidé se štvou navzájem v jakémkoliv věku.“ Thassarian si cosi zabručel pod vousy a konečně se uvolnil. S příchodem Bolvara jeho muka pomalu končily. Když se na regenta podíval, neřekl by do něj, že je schopen vést své vojáky do bitvy, ve které je sám opravdu přítomen a ne jen u mapy, kde plánuje strategii. „Doufám, že ses na nic moc nevyptával," Bolvar princi lehce rozcuchal vlasy a jak se podíval na Thassariana, rytíř smrti okamžitě poznal, že Bolvar ví o tom, že Anduin byl určitě zvědavější než jindy. „Nic, co bych nezvládl..." Odvětil Thassarian s velkým přemáháním. „Měl byste jít za otcem," Připomněl Anduin regentovi a raději opustil téma ohledně rytíře smrti. „Jsem zvědav, co mu řeknete." Thassarian se ironicky usmál. „To já také, Thassariane," povzdychl si Bolvar. „raději počítám se vším…“ „Neměl bych jít raději s vámi?" Nabídl se Anduin. Bolvar věděl, že Anduin dokáže otcovy nálady velmi slušně korigovat, ale teď si nemohl dovolit prince rozrušit. „Děkuji za nabídku, ale tohle budu muset zvládnout sám." „Mám přijít, až budou létat židle?" Optal se Thassarian. Anduin na něj pohlédl a chtěl se Thassariana zeptat, zda si ze všeho dělá legraci nebo to myslí smrtelně vážně. Thassarian mu pohled opětoval a řekl: "Když Darion vstal v Naxxramasu levou nohou, celý den házel s Ashbringerem proti zdi, občas proděravěl stůl a ostatní tři jezdci se mu v některých případech i vyhýbali, tak se preventivně ptám." Bolvar zamrzl v údivu nad tím, co Thassarian právě řekl a pokoušel si to představit… nějak mu to nešlo a tak zakroutil hlavou. „Řekl jsem, že to zvládnu sám," Mávl Bolvar rukou a odebral se k východu. „Jako ten boj u Wrathgate?" Bolvar se na Thassariana ve vteřině otočil a pokoušel se netřást se hněvem. „Má nabídka stále platí." Připomněl mu Bolvar svou výhružku. „Sakra." Zaklel Thassarian a nechal regenta v klidu odejít. Mlčky, tak jako to bylo pro každého rytíře smrti běžné, seděl na lavici a loktem se opíral o desku stolu. „Občas si přeji být dospělý, abych nemusel poslouchat, co mám a co nemám dělat." Prohlásil Anduin s bradou položenou na dlaních. „Hm… další z dětských iluzí. Až budeš dospělý, budeš muset poslouchat daleko víc blbostí od těch nadutých šlechticů…“ „To jste mi neměl říkat." Povzdychl si Anduin a jakoby se jeho iluze opravdu rozplynula. „To máte za to vyptávání." Ušklíbl se Thassarian pro sebe. „Jaké máte v Pohromě vtipy?" Thassarian úplně zamrzl a poznal, že tady se schyluje k remíze nebo k prohře. „Pivo to zpraví...“ Když Darion zavelel k ústupu, neměl čas přemýšlet nad tím, kdo v Northrendu zůstal a kdo ne… Ne, že by mu to bylo úplně jedno, ale spíše měl jiné problémy než znovu spadnout do sebeobviňování, tak jako Asimeria. Úspěšně dorazil do Mystic Ward a podařilo se mu požádat tamější mágy, aby mu dovolili spojit se s Theramorem. Highlord takový způsob komunikace neměl rád a dal spíše na osobní domluvu, když už se s někým musel bavit. Když se mu však ozvala druhá strana, byl překvapen, jak rychle zareagovala. „Lady Jaino?" Zeptal se, aby se ujistil, že ho druhá strana slyší. „Velitel Mograine. Ten hlas už poznám," Odpověděla chladně, tak jak to vůči její situaci ani nemohlo být jinak. „Kde jste?" „V Ironforge. Zbytek armády, která s námi čistila Citadelu je v Acherusu. Jak jste na tom vy?" „Vzala jsem do Theramoru koho jen šlo… Tirion to nepřežil, že?" Dariona zarazilo, že někdo mimo něj diskuzi také zbytečně neprotahuje. „Ne, nepřežil," Odpověděl bez obalu. „Potřebuji se spojit s Hordou." „Mluvila jsem s Thrallem…“ Odpověděla ihned bystře. „A?" Na druhé straně bylo chvíli zamyšlené ticho. Pak si Jaina povzdychla, jakoby se měla každou chvíli psychicky zhroutit, ale nakonec zakroutila hlavou a vzchopila se. „Vzal to… říkal, že cítí, jak zem úpí a volá o pomoc… Vol´jin a Cairne mu prý také sdělili něco podobného… škoda, že my máme jen ty posly špatných zpráv.“ „Lady, Magni mi nedovolí se s Thrallem spojit napřímo… alespoň ne tady v Ironforge.“ „Rozumím. To je celý on… Ale Thrall je rozumný a určitě bude pro, aby se jednalo okamžitě. Vy však budete muset zlomit Wrynna a obávám se toho, že to nedokážete.“ „Jsem tvrdohlavější než král Stormwindu…“ „Řekla bych, že ne dost.“ „Lady Jaino,“ Oslovil ji tvrdě. „Několikrát jsem se chytl s Kel´thuzadem i s Arthasem… a vyvázl jsem z toho živý. Pokud to nezvládne Bolvar, budu to muset zvládnout já. Nemůžeme si dovolit prohrát Azeroth kvůli hašteření. To prostě nedovolím…“ „A kdybyste s tím nic nesvedl?“ Zeptala se Jaina trochu beznadějným odevzdaným tónem. „Ale ano… já s tím něco svedu, protože jsem syn svého otce.“ Prohlásil pevně, až se sám podivil, jak neústupný dokáže být. Jainu to, jak se zdálo, trochu rozveselilo. „Dám vám vědět, jak se rozhodl Thrall. Vy dejte vědět, co Varian…“ „Pokud vám nedám vědět já, dá vám vědět někdo jiný. Prozatím budete muset fungovat jako předěl mezi Aliancí a Hordou…“ Darion se chystal konverzaci ukončit, když Jaina pohnula rukou. „Ashbringer… kdo ho ponese, když je Tirion mrtvý?“ U kultu Zatracených… to je to tak důležité? Proč se všichni ptají na to samé?! Poněkud zkoumavě, jakoby ho viděl poprvé, na rudý jílec meče pohlédl. „Zatím sám nevím…“ Houby; víš, jen si to nechceš přiznat, ozval se hlásek. „…bude muset být u mě.“ Jainu jakoby ta informace vyvedla z míry. Když si však znovu připomněla, čí je Darion syn, uklidnila se. „Bude u vás v bezpečí?“ Chtěla se ujistit. „Sám doufám…“ Přisvědčil a v odpověď na to přikývl. „Prach k prachu, lady Jaino. Budu čekat na vaše zprávy.“ „Já na vaše, highlorde Mograine.“ Obraz se rozplynul. Konečně někdo, kdo má trochu čistou hlavu, pomyslel si Darion. Na to, jak to měla těžké… na to, kdo pro ni Arthas kdysi byl, se drží statečně… asi se stejným důvodem jako on. Nic jiného jí totiž nezbývalo. Teď už ale opravdu museli do Stormwindu… ať už si myslel, co chtěl, zdrželi se zde příliš. Vyrazil z Mystic Ward, aby vzkázal Asimerii, že se má balit. Nepřekvapilo by ho, kdyby už sbaleno měla, protože stejně už před několika hodinami navrhovala, že by měli už opravdu jít. A taky že půjdou… protože mají spoustu práce. Bolvar v tu chvíli Asimerii doopravdy proklínal. Nebo spíše měl nutkání pořádně proklít její jméno i osobu, ale paladinové takové věci nedělali. Jen si pomyslel, že kdyby býval zemřel u Wrathgate, alespoň by byl ušetřen toho vysvětlování. Kdyby alespoň věděl, jak to vysvětlit, ale Bolvar sám přestával alespoň vzdáleně tušit, co se vůbec děje. Proto, když jen z čisté zdvořilosti, zaklepal na křídlo otevřených dveří, doufal, že Variana neraní mrtvice, protože byl ten poslední, koho by ve Stormwindu a v tuhle chvíli král očekával. Krále, který seděl za mohutným vyřezávaným stolem z tmavého dřeva, vyrušil Bolvar ve chvíli, když vyplňoval korespondence. Z Northrendu mu přicházely zprávy o tazích proti Arthasovi, ale Bolvar si byl jist, že zprávy docházejí později a že by se Varian stejně o této situaci, staré pár dní, z dopisů nedozvěděl… Varian pozvedl hlavu od zprávy, která zdaleka nebyla poslední, a naprosto se zarazil, div mu svitek nevyklouzl z rukou. „Neruším v tuto pozdní hodinu?“ Zeptal se Bolvar a až pozdě si uvědomil, že otázka Variana ještě víc zmátla. „Bolvare, co tu děláš?“ Zeptal se Varian a zvedl se od stolu, aby přítele přivítal, i když vůbec nechápal, kde se tam vzal. „Proč jsi zrušil tah u Wrathgate? Proč jsi neodpověděl na jedinou zprávu? Co se tam dělo tak důležitého?“ I přes všechny otázky mu potřásl rukou. „Na tohle by psaná zpráva nestačila,“ Odpověděl a sám si pokoušel vybavit odkud začít a jak celou situaci vylíčit, aby se Varian příliš nerozohnil. Pravda, Bolvar věděl, že se král naštve i tak. „Nechoď dlouho kolem horké kaše, Bolvare. Co se stalo?“ Zeptal se Varian s posledním pokusem o to zůstat klidný. Regent se posadil naproti křeslu, do kterého se posadil Varian a se sepnutýma rukama na Bolvara hleděl. „Nebudu nadále řešit, co se stalo u Wrathgate, protože tomu sám stále nerozumím… Tahy však šly celkem dobře a šly rychle za sebou, a proto jsme neměli mnoho času psát zprávy… v tuhle chvíli by to stejně nepomohlo.“ „Bolvare,“ Oslovil ho Varian znovu, aby ho donutil se vymáčknout. „Dobrá,“ Zasyčel Bolvar, když pochopil, že ho na takovou zprávu stejně nepřipraví, když k ní dojde pomalu. „Pohroma v Northrendu vyhrála. Tirion je mrtev.“ Varian na Bolvara dlouho upřeně hleděl, jakoby ta zpráva byla až natolik děsivá, že ji zdravý rozum odmítne. Pak ale zatřásl hlavou. „Co mi to tu říkáš, Bolvare. Jak… jak se to mohlo stát?“ Zřejmě to byla poslední otázka před tím, než měl opravdu vybuchnout. „Nemohl za to nikdo… tohle nikdo nemohl tušit. Musíme se okamžitě zmobilizovat, připravit se na-“ V tu chvíli Varian prudce praštil pěstí do stolu. Bolvara to rozhodilo pouze na okamžik. V tu chvíli přepnul myšlení a obrnil se proti Varianovu neprostupnému vzteku. „Sakra, Bolvare!“ Zvýšil na něj hlas. „Poslal jsem tě do Northrendu, protože jsem věřil, že se nic takového nestane! Kolik Aliančních vojáků, kvůli tvé nedbalosti padlo?!“ „Variane, uklidni se, prosím…“ Pokusil se Bolvar, i když věděl, že mu to nebude nic platné. „Není to ničí vina. Uvědom si, že ve válce proti Králi Lichů neumírali pouze Alianční vojáci, ale i vojáci Hordy. Je to společný nepřítel, všichni jsme věděli, že je příliš silný…“ „Na tohle jsem se tě neptal! Kolik jich padlo!?“ Zopakoval Varian znovu otázku. „Padne jich mnohem víc, pokud se okamžitě neuklidníš,“ Bolvar by byl zvýšil hlas také, pokud by věděl, že to Variana nerozohní ještě víc. Bohužel rozohnilo a tak musel zůstat klidný alespoň on. „Musíme jednat, nebo se Pohroma roztáhne do všech stran…“ „Možná máš pravdu… ale já… já si musím rozmyslet, co s tím…“ Prudce se zvedl od stolu a otočil se k regentovi zády, jakoby mu dal signál k tomu, že se potřebuje s tím vším vypořádat po svém. „Raději půjdu…“ Řekl smířlivě Bolvar, zvedl se ze židle a odešel z místnosti. Varianova podrážděnost mu byla prozatím ukradená. To, co zažil v posledních dnech, ho zocelilo a zároveň srazilo na kolena. Zítra to zkusí znovu, až si Varian přebere, co se s tím má udělat. Když odešel a zavřel za sebou obě křídla dveří, Varianův vztek začal pomalu opadávat jako hladina řeky po povodni. Možná to přehnal, tak jako vždycky… Třeba za to Bolvar opravdu nemohl; vždyť mu ani nedal možnost to pořádně vysvětlit. Ne, zakroutil hlavou, nepůjde za ním. Počká až Bolvar přijde sám… Varian totiž také potřeboval jednu věc: nechat si to všechno projít hlavou. Pak si nahlas povzdychl a složil hlavu do dlaní. A to si myslel, že horší už to být nemůže. Acherus se dal do pohybu. Pomalým, ale majestátním letem se vzdušnou čarou vydal vstříc vrcholkům hor, kde měl nalézt alespoň na okamžik úkryt, před drtivou silou Pohromy. Thalanor obcházel okolo tréninkového kruhu v druhém poschodí nekropole a poněkud se začal obávat stavu vojska, které v Acherusu přebývalo. Ti, kteří byli paladiné či kněží se pokoušeli pomoci raněným a vyčerpaným druhům, ale zdálo se, že pokud nedostanou možnost doplnit energii jídlem a spánkem, brzy se budou moci k Ebon Blade opravdu přidat. Řekl Eligorovi, aby s vojáky promluvil a ujistil je, že brzy se dostanou blíže městu, které by je přijalo a pomohlo jim dostat se ze zoufalého stavu. Eligor, se svým typickým smyslem pro povzbuzování, šel vojákům pozvednout náladu a pokud to nedokázal zprávou od Thalanora, pokusil se je ujistit, že vše dopadne jak má. Když tak místo velitel Ebon Blade hleděl na zbědované vojáky, poprvé za hodně dlouhou našel pozitiva toho, že už dlouho není mezi živými… Být mrtvý mělo svá negativa i pozitiva… stejně jako být naživu. Připadalo mu však, že rytíři smrti jsou houževnatější a tudíž touto situací proplouvali o něco lépe než Argent Crusade. Jenomže teď měl už nějakou chvíli pocit, že se něco děje. Z vlastní zkušenosti usoudil, že nemá cenu takové věci nechávat na později. Potichu se vytratil ze sálu a sestoupil do spodního patra nekropole. Tam ho přivítala bezmasá tvář liche. „Taky jsi to cítil, což?“ Zeptal se ho Amal a ustoupil mu, aby mohl projít. Thalanor v odpověď přikývl a vytasil zbraň. Lich mu stanul po boku a i skrčený připraven na nenadálý útok mu Thalanor nesahal ani po odhalená žebra. Pak vykročil. V plátových botách je těžké se pohybovat lehce a neslyšně, a proto když se ozvalo znatelné cinknutí kovu o kámen, Amal se dravě na elfa otočil a zasyčel jako jedovatá kobra. Místo velitel přikývl, že pochopil lichovu prosbu o co největší ticho a již se nepohnul, ale rukojeť obvázanou černou kůží stále svíral jistě v plátových rukavicích. Amal proplouval tiše nad kamennou podlahou, zbytečně neprozkoumával temná zákoutí a pouze poslouchal. Za ním se objevil stín, a když Thalanor zpozorněl, zjistil, že je to jen Shadow, který se dokáže pohybovat mnohem tišeji než on. „Zahrajeme si takovou hru…“ Prohlásil Amal, když se k nim otočil a šklebil se jako pětiletá holčička. „Kdo najde Čtyři jezdce, vyhrál.“ Pak se znenadání rozmáchl a vyšlehl ledové střepy do míst, kde si nikdo nevšiml stínu, který vypadal jako všechny ostatní. Střepy zasáhly kamenný pilíř, ne však siluetu, která se stačila odklidit stranou a tasit při tom obouruční meč. Thalanor a Shadow se nepohnuli, pouze tiše hádali, komu ty obrysy patří. „Doufám, že neruším…“ Pronesla postava pomalu. „Dlouhé bílé vlasy, šátek přes ústa… kde máš ostatní, Rivendare?“ Zeptal se Amal se svou vyhlášeným chladným podtónem. Stín se pohnul, ale nevystoupil ze tmy. „Poblíž… velmi poblíž.“ „Takže všichni tady… nikdo další?“ Přidal se Thalanor. „Možná jsi zapomněl, že Čtyři jezdci bohatě stačí.“ Rivendare vystoupil ze tmy a jeho černé oči a jiná směsice image všem připomněla, že pochází z jiné generace služebníků Arthase. To však neznamenalo, že je méně nebezpečný. „To je jedno, po palici dostanete všichni čtyři, jestli urychleně nezmiznete z naší nekropole…“ Zasyčel Amal a jako varování před jeho ostrými drápy zapraskal klouby jeho popelavých rukou. „Ale ano, zmizíme… dokud tady nepadnete do posledního muže.“ Vytasil meč a varovně se jím rozmáchl. „Nebo nevzdáte.“ „Ještě nějaké hloupé vtipy?“ „Takže dobrá. Nebudeme tady zbytečně tlachat… stejně to ničemu nepomůže.“ Rivendare se náhle rozeběhl proti svým nepřátelům a rozmáchl se. Souboj začal. Stejně jako se boj dal do pohybu ve spodním patře Acherusu, o patro výše se dala do pohybu snad celá bitva. Dalo by se říci, že Čtyři jezdci tu doopravdy byli a bylo téměř k nevíře, že tři bojovníci si z přesily opravdu nic nedělají. Sylvan, který prožil v Naxxramasu několik nepříjemných měsíců a Eligor Dawnbringer, jenž zase vedl v Northrendu odboj ve Wintergarde proti této levitující nekropoli, dost jasně věděli, že taková situace se jim dvakrát nehodí. Eligor měl zkušenosti s výpravami, které do Naxxramasu podnikali podivínští hrdinové a ne málokrát se vraceli jen s polovinou skupiny… anebo v polovinách. Dawnbringer měl mnoho informací o stvůrách z Naxxramasu, již z doby, kdy se nekropole vznášela nad Stratholmem a dalo se tedy čekat, že když toho Čtyři jezdci tolik přežili, zřejmě to nebude jen tak je z Acherusu vystrnadit. Eligor si v mysli řekl vystrnadit a ne zabít, protože to byl zřejmě nadlidský úkol pro živou část armády natož pro méně živou, jež se starala o to, aby ta, s teplou krví v žilách, nepřišla ještě k horší úhoně. Čtyři jezdci, tedy spíš tři členové téže jmenované skupiny, vypadali tak, jak si je většina rytířů, ale i Sylvan s Eligorem, pamatovali. Trpaslík oděn ve zlatém brnění, máchaje kolem sebe velkou palicí, byl Korth´azz. Bílé vousy ani hrubý obličej se od té doby, kdy ho kdokoliv viděl naposledy, vůbec nezměnil. I když nikdo z přiživších vojáků ani s rytířů smrti nepodcenil schopnosti žádného z těch tří, pod jeho palicí zemřelo nebo bylo zraněno, za tu chvíli, několik vojáků. Proto když jeho pozornost upoutal na sebe Ezziel, který mu bez okolků skočil do cesty, Eligor měl čas zavelet přiživším Argent Crusade, aby se vzpamatovali a i bez těch několika dní pořádného odpočinku, jídla i vody, se snažili přiložit ruku k dílu a alespoň bránit sebe a své druhy. Žena, na první pohled křehká, avšak velmi hbitá se zakrytou tváří, byla - jak jinak - Blaumeux. Snad díky ní v Pohromě nebyla Asimeria jedinou zastánkyní něžného pohlaví, které si však v Pohromě vydobylo stejný respekt jako mužská část. Vědělo se o ní, že jako první pochopila význam runových zbraní pro rytíře smrti a také si své čepele podle toho patřičně hýčkala. Kdykoliv ji někdo viděl mimo trénink, vždy v jedné ruce svírala brusný kámen a v druhé rukojeť svého meče. Kdyby se jí do cesty nepřipletl přiběhnuvší Shadow, bylo by určitě na místě prohlásit, že do bitvy přinesla masakr a krev. A toho třetího, kterého Sylvan okamžitě hledal, vysokého muže středního věku ve stříbrném brnění s černými havraními vlasy a zakrytou tváří… to byl sir Zeliek. Sylvan vběhl do bitvy s již vytasenými čepelemi. Bitva se tomu dala říkat z důvodu, že si útočníci přivolali na pomoc další hnijící mršiny a kostlivce, kteří sice padli po pár ranách k zemi, ale přispěli k všeobecnému zmatku a tudíž k mnoha dalším výhodám Čtyř jezdců. Elf se probojoval řadami stále se objevujících kostlivců, až rytíře s diadémem zdobeným křídly po stranách hlavy, zahlédl. Rytíř smrti bojoval velmi zuřivě a počínal si velmi obratně, ale Sylvan věděl, že se jako jediný, v ničem, co dělá, nevyžívá. Rytíř náhle zpozorněl a během vteřiny namířil obouruční meč proti Sylvanovi. Lovec démonů zablokoval útok a pohlédl na jezdce. „Doufal jsem, že tu budeš. Jsem rád, že jsi naživu.“ Řekl jeho směrem Zeliek a doprovodil větu dalším výpadem. „Pomůžeš nám?“ Zeptal se ho narovinu Sylvan a zaklesnul obě čepele tak, aby jeho protivník nemohl dál kontrovat. „Víš dobře, že nemůžu,“ Trhl pažemi, aby meč vyprostil, ale Sylvan čepele ještě víc zkroutil. „Leda bys mě porazil, třeba s přesilou, a zajal. Nebudu se zlobit. A teď běž, než ti stihnu něco udělat,“ Zeliek prudce vykopl a byl by se trefil Sylvanovi přímo do žeber, kdyby elf neuskočil. Sylvan na rytíře chvíli hleděl a rozpoznal, že se v jeho případě jedná o naléhavou prosbu. Přikývl a vzdálil se k Eligorovi, který se kolem sebe velmi účinně oháněl mečem a drtil lebky kostlivcům. „Máme šanci,“ Vykřikl na něj Sylvan, zatímco se shýbal před Eligorovou dobře nabroušenou čepelí, „je tady Zeliek.“ „To není moc velká výhra,“ tentokrát se ohnal tak zuřivě, že dva kostlivci raději utekli na bezpečnější místo v bitvě. „Zeliek nám pomoct nemůže, ani kdyby chtěl.“ „Řekl mi, že ho máme zajmout.“ Tentokrát paladin napřáhl ruku a z dlaně mu vyšlehl oslnivý proud bílého světla, který zahnal nemrtvé zpátky. „Takže, co chceš dělat?“ „Zajmout ho.“ Elf se rozmáchl a přepůlil další hnijící mršinu. „Šetrně ho omráčit…“ Sylvan se na chvíli zamyslel, což se mu málem stalo osudným, kdyby neměl tak rychlé reflexy a neprovedl by s nepřítelem to, co už s mnoha před ním. „Jak můžeš rytíře smrti omráčit?“ Eligor zarazil čepel ghúlovi do hlavy a řekl: „Ranou do páteře.“ „Jenom?“ „Mrtvý nebo živý, páteř má u rytířů smrti stejnou funkci jako za života. Ty sis nikdy nevšiml, že zádové pláty na jejich brnění jsou dvakrát vyztužené?“ Bitva řídla a trojice útočníků ustupovala zpět k teleportům. Jindy by to bylo pro Sylvana důvodem k oslavě, ale ne s tím plánem, který měl v hlavě. „To byl jen výhružný vzkaz,“ Vykřikl na Sylvana Eligor přes lomoz bitvy. „Kdyby nás chtěli pozabíjet, udělali by to!“ To jsem taky pochopil, pomyslel si Sylvan. Teď se ale nějak potřeboval dostat k Zeliekovi, než všichni stačí zmizet a zanechat po sobě jen velkou spoušť a spoustu zraněných. Když už byl skoro u tří útočníků, cestu mu zablokovala skupina ghúlů. Když se jich Sylvan zbavil, na jejich místo nastoupili další. Pootočil tedy dlaní a tu posléze sevřel. Nemrtvým doslova vybuchly hlavy. Kdyby na jejich místě byli démoni, Sylvan by se spokojeně ušklíbl, ale nyní hrál boj s časem. Během jedné chvíle se ukázalo, že náhoda vše zařídila za něj. Ke třem ustupujícím rytířům se zezadu z ničeho nic přiblížil, tiše jako stín, lich a jakoby slyšel Sylvanovu prosbu, nečekal ani o vteřinu déle a zarazil dlouhé drápy, jezdci ve stříbrném brnění, přímo do páteře. Když oběť ochrnula, Amal pohlédl Sylvanovým směrem a mrštil bezvládným tělem o dalekou stěnu, aby ho jeho dva druhové nemohli popadnout a dát se s ním na ústup. Elf okamžitě rozrazil řídnoucí řady protivníků a vyběhl ke zhroucenému tělu, které leželo u jedné z výhní. Rytíř ho zaznamenal a opětoval mu pohled očima černýma jako uhel. „Díky.“ Kývl na něj a zavřel oči. „Není za co.“ Přikývl Sylvan a vzhlédl k Shadowovi, který se k němu stačil přikrást. „Vzali do zaječích,“ Pohodil hlavou k teleportu z patra. Čtyři jezdci po sobě zanechali jen spoušť, tak jak Sylvan očekával, nikoliv mrtvé… což očekával méně. Posléze k nim připlul lich i s místo velitelem Thalanorem po boku. Měl rozseklé obočí a potlučenou zbroj ale nevypadal vážně raněn. „Co s ním uděláme?“ Zeptal se Amal. „Jak jsi sakra věděl-“ Začal Sylvan směrem k lichovi, ale byl okamžitě přerušen. „Máš tak specifické mozkové vlny, že by je zachytil i dutý Nerubian.“ Osvětlil mu lich a nechal tak elfa, aby se ksichtil ještě víc kysele než měl původně v úmyslu. „Zeliek nám může pomoct…“ Odvětil Thalanor, který zranění jednoho ze Čtyř jezdců také zkoumal. „Vstane. Nerýpnuli jsme ho moc.“ Ujistil je lich. „Já už si s ním poradím,“ Thalanor od Zelieka vstal a vzhlédl k Amalovi. „Ty se běž podívat, jak je možné, že se sem dostali…“ „Ebonstone, neEbonstone, jsou to Čtyři jezdci. Ti takovéhle systémy dokáží obejít,“ Odfrkl si Amal a odplul pryč. Thalanor za lichem chvíli hleděl a poté mu pohled sjel ke zraněným vojákům, kteří vykašlávali krev a mohli se už pouze opírat o stěnu a držet se za hluboké rány. „Sakra…“ Zaklel Thalanor. „Myslel jsem, že tomu dokáži předejít.“ „Kolik dní cesty ještě zbývá k Ironforge?“ Zeptal se Sylvan. „Dva… to nepřežijí ani se Svatým Světlem.“ „Tak kontaktuj Dariona,“ Navrhl Sylvan. „určitě už musí být ve Stormwindu.“ „Zapomínáš, proč tam hlavně letěl…“ „K čertu s nějakou audiencí! Král počká! Ale oni ne!“ Ukázal prstem na umírající vojáky a donutil Thalanora, aby mu dal za pravdu. Místo velitel Acherusu si chvíli zamyšleně prohlížel polomrtvé vojsko a musel souhlasit. Vytáhl ze skryté kapsy černý oblázek a aktivoval ho.
<--- Zpět na 12. část | Pokračovat na 14. část --->


Naposledy upravil/a Esperanta 16.12.2012 v 18:48:36.

Chcete si povídat o World of Warcraft? Připojte se na náš Discord. Rádi vás uvidíme.

Diskuze

Esperanta 02.08.2012 11:02

Zergons
Jej promin! Ja si celou dobu myslel ze tohle pise Bellatrix :P Ona taky pise super povidky. Samozrejme sem myslel tebe! Hold sem blb a neprecetl si kdo ten clanek napsal. Promin!
V pořádku doufám, že se i přes tohle zjištění povídka líbí. A jo, Bellatrix je zase o nějaký level dál než já

Zergons 02.08.2012 10:24

Esperanta
Když už, tak Esperanta nebo píšeš do špatné sekce
Jej promin! Ja si celou dobu myslel ze tohle pise Bellatrix :P Ona taky pise super povidky. Samozrejme sem myslel tebe! Hold sem blb a neprecetl si kdo ten clanek napsal. Promin!

Zorami 01.08.2012 23:09

super, jako vzdy

Esperanta 01.08.2012 15:47

Zergons
Bellatrix! Kvuli tobe sem si zalozil konecne i ten ucet na tehle strance opravdu 5/5 nice super skvele rozhodne neprestavej!
Když už, tak Esperanta nebo píšeš do špatné sekce

Zergons 01.08.2012 15:43

Bellatrix! Kvuli tobe sem si zalozil konecne i ten ucet na tehle strance opravdu 5/5 nice super skvele rozhodne neprestavej!

Kiljeaden 28.07.2012 13:59

Ja... Toto... nemám slov.. Perfecto! Chodila som už túto stránku kontrolovať aj 3x za deň( jop, nudím sa). Mrťe príbeh

Pro napsání komentáře musíte být přihlášený.
Přihlásit se
nebo
Zaregistrovat nový účet